Svět poznává Vikingy
4.-11. století n.l.

Världen känner till vikingarna
4 till 11 århundradet e.Kr.

Vikingové, muži Fjordů, byly asimilované germánské a gótské kmeny žijící v oblasti dnešního Baltu a jihu skandinávského poloostrova. Mezi 2.-4. stoletím došlo k výraznějšímu geologickému propadu dna současného Baltského moře. Souběžně stoupala i hladina moří. Tuto teorii podporuje skutečnost, že dno Baltu je z části pokryto zemědělskou půdou.

Jiná teorie říká, že Balt byl vytvořen ledovcem. Ale všechny fjordy vytvořené ledovcem jsou holé skály bez půdy.

Touto událostí, jednou z příčin stěhování národů, došlo k rozptýlení germánských kmenů včetně pozdějších Skandinávců.

Skandinávští Germáni měli nedostatek úrodné půdy, i když tehdy zde převládalo mírné klimatické pásmo, a byli nucení si hledat obživu na moři. Velmi brzy se skandinávští Germáni stali výtečnými mořeplavci, kteří postupně osídlili skandinávské ostrovní fjordy a poté následoval ostrov za ostrovem v severním Atlantiku, např. Skotsko, Faerské ostrovy, Shetlandy atd.

Po roce 870 Vikingové objevili Island. Tímto aktem se z Vikingů nájezdníků stali objevitelé. Na Islandu přibližně mezi roky 880-930 vznikla nejstarší dosud fungující demokracie na světě. Za pouhých 100 let byli skandinávští a posléze i ostrovní Vikingové zcela christianizováni.

Zatímco pro většinu národů bylo moře překážkou, Vikingové širé mořské pláně považovali za velice pohodlnou a rychlou dálnici. Vikingové se v průběhu 8.–11. století vydávali na „vikingr“, což znamená nájezdy, loupežné výpravy. Odtud pochází původ jejich názvu Vikingové. Podnikali výpravy do mnoha zemí, nejen evropských, kde získávali kromě bohaté kořisti i jednu cennou komoditu - otroky.

Jedním z hlavních center vikingského trhu s otroky byl např. Dublin (dnes Irsko).

V Istanbulu si Viking za peníze z prodeje dvou otroků mohl koupit tolik hedvábí, že jeho následným prodejem doma získal jmění jako vikingský sedlák za dva roky dřiny.

Mimochodem, Skandinávci byli první Evropané, kteří zrušili otroctví už ve 13. století. Zatímco USA a Británie otroctví zrušili až ve století 19.

V období 4.-5. stol. se Evropa vzpamatovávala z několika ran. Rozpad Římské říše, vpády Hunů a dalších kočovných nájezdníků, kmenové války a především zmíněné velké stěhování národů. Od 9. století pro vznikající evropské „státy“ představovali Vikingové hrozivé nebezpečí. Evropané je nazývali různě. Francouzi je označovali jako „Normany“; Angličané jim nadávali „Dáni“; Němci je znali jako „Ascomany“ a kyjevští jim říkali „Varjagové".

Výprav se zúčastňovaly i ženy, ponejvíce manželky Vikingů. Tyto ženy známé jako štítonošky, měly pozitivní vliv na morálku svých Vikingů-manželů. Jejich hlavní úlohou bylo nosit štíty a krýt své bojující muže. A při zteči své muže povzbuzovaly křikem, který často protivníkům naháněl hrůzu a demoralizoval je. Některé z nich jsou známé dodnes, např.: Freydis Eriksdothir, Alfhild a Gudrid Thörbjarnardóttir.

Nedávné archeologické a geologické nálezy ve Skandinávii ukázaly, že Vikingové byli i zdatnými staviteli regulací vodních toků a plavebních kanálů z vnitrozemských jezer k moři. Dokonce i s ohledem na využití přílivu a odlivu.

 

Na chvilku se zastavíme u Rusů. Rusové sami jsou částečně potomky Vikingů, především švédských. Jistý Viking Rurik (též Hrorik) se svými muži ovládl Kyjev, kde položil základy obchodní křižovatky s Byzancí a dalšími městy tehdejšího známého světa. Mimochodem Rurik byl zakladatel první carské dynastie v Rusku. Nejen Rurikovi Vikingové byli dříve byzantskými a později i istanbulskými kupci označováni výrazem „Rúsové“ (Róssia), což znamenalo „veslující muži“.

Mezi archeologickými nálezy se také nachází velké množství předmětů z takových zemí jako je Indie, Čína, Malajsie apod. Archeologové se shodují, že Vikingové těchto zemí nikdy nedosáhli (i když mohli). Předměty s velkou pravděpodobností tedy pocházejí z obchodu i z kořistí z Černého či Středozemního moře. Přibližně od 8. století se z Vikingů počínají stávat i kupci obchodující s Osmanskou říší, zejména v Istanbulu a také s Araby. Díky tomu mají právě styk s Indií a Čínou.

Legendární pohrdání Rúsů vlastní smrtí a také obří výška až 180 cm ve srovnání s tehdejší průměrnou 155 cm, se doneslo i k uším byzantského císaře. Ten si určitý počet Rúsů najímal jako svou osobní stráž. Tito strážci byli později známí jako Varjagové či Varjagská garda.  

 

Převažuje názor, že Vikingové byli ze země sněhu a ledu. Podle klimatologů však v tomto historickém období 4.-11. století právě probíhalo přirozené globální oteplování planety. Čili v současném studeném klimatickém pásmu bylo tehdy klima mírné (viz mapa hranice zalednění). Důkazy byly a jsou nalézány při archeologických výzkumech a také v ledovcových vrtech. Nejznámější důkaz z tohoto historického a klimatického období je např. původ názvu ostrova Grónska (Greenland = Zelená země). Poslední Grónský Viking zmizel v 15. století.

 

 

Norští Vikingové – Vikingové, kteří během 7.-9. stol. osídlili severoskotské ostrovy, Skotsko a Irsko, jsou dnes označováni jako západonorští Vikingové. Ti odtud postupovali do vnitrozemí Anglie, kde se střetávali s dánskými Vikingy. Dále podnikali vpády na pobřeží od Francie až po Středozemní moře. V 9.-10. století osídlili Faerské ostrovy, Island, Grónsko a severovýchod Ameriky.

V roce 1740 byla v oblasti dnešního Quebecu (Kanada) nalezena stejná kotva, jakou používali Severoevropané asi od 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zda to byli Skandinávci či někdo jiný ze severní Evropy, o tom historici stále vedou spory. V letech 984-5 byl objeven a osídlen ostrov Grónsko. Za velmi krátkou dobu zde žilo okolo 3 000 lidí. Je známo, že u břehů Severní Ameriky, asi v roce 992 přistál Leif Eriksson s posádkou a jsou považováni za první Evropany v Americe. Dnes víme, že nebyli první. Před nimi na Labradoru asi roku 986 přistál Viking Bjarni.

Archeologové nalezli osady Markland, Helluland i legendární Vinland. Nyní je Vinland s vikingským skanzenem na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

 

Dánští Vikingové – podnikali vpády v oblasti Baltu a společně se západo-norskými Vikingy i na pobřeží od Francie až po Středomoří. Roku 911 franský král udělil náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (Normandské vévodství, dnes Normandie).

Viking Knut s asi 10 000 muži vpadl do Anglie, kterou ovládl jako král Anglie, Dánska a části Švédska. Knut Veliký byl zdatný vládce. V roce 1035 byl pohřben ve Westminsteru (dnes opatství). Největší z britských ostrovů byl v této době rozdělen na dvě království, severní norský – Danelaw a jižní dánský - Wessex.

V nejstarším dánském městě Ribe byly odkryty hroby prvních nejstarších Vikingů - křesťanů z 10. století.

 

Švédští Vikingové – zpočátku jako ostatní podnikali vikingr (nájezdy), ale k Volze, Dněpru, Bugu atd. Po těchto řekách postupovali do vnitrozemí a osídlovali příhodná místa. Postupem času přešli na výhodnější a pohodlnější obchod. Pronikali řekami do nitra stepí kočovných národů, dnešního Ruska. Po velikých řekách jako Volha, Dněpr atd. se dostali do arabských zemí a přes Černé moře i do Byzantionu (dnes Istanbul). Ještě dnes je v původních istanbulských chrámech k vidění „vyškrábaný vandalismus“ těchto Vikingů, nápisy typu „byl jsem tady“. Po založení obchodní křižovatky a usazení se v Kyjevě a díky rostoucímu bohatství museli organizovat ozbrojená obchodní loďstva.

 

Společnost - dělila se do tří stavů: nejnižší byli otroci, v druhém stavu byli válečníci, sedláci, řemeslníci atd., pro které pracovali otroci. A první stav byli jarlové, což byli náčelníci-starostové osad, velkostatkáři a ti si již mohli dovolit vlastní lodě i flotilu. Nad tím vším byl král volený jarly. Král však měl moc omezenou mocí lidu směřující ku prospěchu celku.

 

Právo – vikingský právní systém byl prostý a účinný, řídil se jediným zákonem - čest je vše. A tak docházelo často k soubojům. Ženy byly s muži rovnoprávné, je však pravděpodobné, že Vikingové praktikovali i mnohoženství.

Ženy si mohly u jarla na muže i stěžovat, když např. na ně vztáhl ruku. Provinilec musel ženě svůj trest odpykat soudem přikázaným způsobem.

 

Mytologie - Vikingové měli bohaté a pestré legendy. Mimo jiné, trojice hlavních bohů měla početnou rodinu. Odin byl v čele všech bohů, protože dal své oko za poznání ze Studně Moudrosti. S manželkou bohyní Frigg zplodil několik synů, jako boha války Tyra, boha světla Baldra a další. Nejoblíbenějším bohem Vikingů a Odinovým synem byl bůh hromů Thor.

Vikingové věřili na posmrtný život – Valhalu. Smrt pro ně byla vstup do lepšího posmrtného života. Jestli bude lepší nebo horší, to záleželo na tom, jak se dotyčný choval na tomto světě.

 

I v současnosti Vikingy najdete všude.

Už nepřehledné množství komiksů, písní, básní, filmů a seriálů. Kapely VIKING z Kalifornie, THE VIKINGS z Británie, THE VIKINGS z Jihoafrické republiky, LOS VIKINGS ze Salvadoru a pěvecké kvarteto (barbershop) THE VIKINGS z Illinois. Britská rádiostanice VIKING FM. Vydavatelsví VIKING PRESS. Dále továrny, dopravní společnosti, např. finská VIKING LINE, švýcarská VIKING RIVER CRUISES, větrná elektrárna na Shetlandských ostrovech VIKING WIND FARM a další ziskové či neziskové organizace.

Dále lze slovo „Viking“ najít jako jména lidí, komunit, měst či krajinných útvarů, např. města Viking v Kanadě ve státě Alberta, v USA ve státě Minnesota a komunita Viking ve státě Wisconsin.

Také mnoho sportovních týmů velmi pestré škály disciplín má název VIKING či VIKINGS apod. Mnoho dopravních prostředků jako auta, lodě, letadla, rakety apod. dostalo název Viking. např. kosmické sondy NASA, které úspěšně prozkoumaly Mars v místě přistání. Sonda VIKING 1 odstartovala 20. sprna 1975 po 21 hodině na nosné raketě Titan IIIE/CENTAUR. VIKING 1 vysílal údaje o průzkumu Marsu až do 13. listopadu 1982.

Sonda VIKING 2 odstartovala 9. září 1975 po 18. hodině na stejné nosné raketě. VIKING 2 vysílal údaje o průzkumu Marsu do 11. dubna 1980.

Několik lodí připomínající vikingy.

  • Korveta carského Ruska VARJAG (ВАРЯГ) spuštěná v roce 1802.
  • Norský dělový člun HNoMS VIKING spuštěný v roce 1891 v Karljohansvernu.
  • Chráněný křižník carského Ruska VARJAG (ВАРЯГ) spuštěný v roce 1898 ve Filadelfii v USA.
  • Finská osobní loď SS VIKING spuštěná v roce 1905 v Elswicku.
  • Britský torpédoborec HMS VIKING třídy Tribal spuštěný v roce 1909 v Jarrow.
  • Výcviková loď Nového Zélandu HMNZS VIKING spuštěný v roce 1937.
  • Britská ponorka HMS VIKING P-69 třídy V spuštěná v roce 1943 v Barrow-in-Furness.
  • Britský ozbrojený člun MV GAY VIKING spuštěný v roce 1943.
  • Křižník Sovětského svazu VARJAG (ВАРЯГ) spuštěný v roce 1963 v Leningradě.
  • Letadlová loď Sovětského svazu RIGA (РИГА) byla spuštěna v roce 1988 v Ta-lien, a v roce 1990 přejmenována na VARJAG (ВАРЯГ).
  • Raketový křižník Sovětského svazu, nyní Ruské federace, VARJAG (ВАРЯГ) spuštěný v roce 1983 v Mikolajiv.
  • A mhoho dalších nesoucích jméno Viking či Varjag.

I v posledních letech současní „vikingové“ ukazují, že stále umí dobývat svět, např. ABBA, ACTIVE 24, ELECTROLUX, ERICSSON, EUROPE, H&M; HUSQVARNA, IKEA, JØTUL, LEGO, MAERSK, NORWEGIAN AIR,  OPERA SOFTWARE, ROXETTE, SAAB, SABATON, SCANIA, SKANSKA, STIGA, TIGER, VATTENFALL, VOLVO a mnoho dalších více i měně známých značek.

Lodě

 

BŮZA – AR بوزي; DA Bǘza; DE Büse; EL Μπυζα; EN Buzze; ES Busse; FR Buss; HI ???; IT Buzza; JA ブッセ; NL Buse; NO Bǘza; PT Buzza; RU Буза; SV Bǘza; TR Büza; ZH 布扎.

Původně se bůzy stavěly jako válečné a vlajkové lodě králů a jarlů, kde sloužili jen ti nejlepší vikingové. Ve skupině lodí byla bůza označována jako drakkar čili velící/vedoucí loď. Byly to jedny z nejmohutnějších lodí stavěné vikingy.

Bůzy byly bohatě zdobené, vybavené nejlepší výzbrojí, ale zároveň drahé na stavbu a údržbu. Cílem bylo zdobením bůzy oslnit a její výzbrojí ohromit protivníky. Díky vysokým bokům byli veslaři lépe chráněni při plavbě na volném moři. Na zádi a přídi byla v pozdějších letech umísťována lešení (ne kastely) pro střelecké posty pro výhodu v boji, která mohla případněé rozhodnout námořní bitvu.

Je pravděpodobné, že bůzy byly stavěny dříve, odhaduje se od konce 9. století. Ale stavba velkých bůz byla zaznamenána až kolem roku 1000, v důsledku zlepšující se ekonomiky a centralizace severských států této doby. Před tímto datem nejsou zprávy o stavbách těchto velkých a drahých bůz.

Několik doložených historických zmínek o bůzách.

Bůza s názvem ORMEN KORTE se zlacenou dračí hlavou se třiceti páry vesel, přibližně čtyřicet metrů dlouhá (30 sesse). Byla postavena kolem roku 990 pro jarla Rauda Silného (Rauðr inn rammi, Raud de Sterke též Raud den Ramme) v Salten, Hålogaland v severním Norsku. Bůza byla ukořistěna Olavem Tryggvasonem a přejmenována na ORMEN STUTTE. Po vylepšení přejmenována na ORMEN LANGU (neplést s ORMEN LANGE, viz níže) a posléze přejmenována na ORMEN SKAMME, islandsky Ormen Hinn skamme – krátký had.

Bůza s názvem ORMEN LANGE mimořádně zdobená a vyzbrojená se třiceti čtyřmi páry vesel, přibližně čtyřicet pět metrů dlouhá (34 sesse). Byla postavena kolem roku 996 v Ladehammaren (Trondheim, Norsko) pro krále Olava Tryggvasona. Snad nejznámější bůza vikingského věku. Islandsky Orm Hinn Langi znamená dlouhý had. O mimořádné kvalitě konstrukce této bůzy je zmínka v sáze o Olavu Tryggvasonovi, kdy při námořní bitvě byla ORMEN LANGE taranována do boku nepřátelskou lodí BARDEN Eirika Håkonssona jarla z Ladu, která byla vybavena železným beranidlem. Těžce poškozený ORMEN LANGE se přesto udržel na vodě až do zakotvení.

Bůza s názvem ORMEN se třiceti pěti páry vesel, přibližně padesát metrů dlouhá (35 sesse). Byla postavena kolem roku 1060 v Nidaros (dřívější název, dnes Trondheim) pro krále Haralda III. Norského (Harald III Hardråde Konge av Norge). Popis této bůzy nám podává Snorri Sturluson v Sáze o králi Haraldu Hardrådu.

Jedny z poslední zmínek o bůzách, jako nákladních lodích, pochází ze 12. a 13. století, kdy byly používány k dopravě křižáků do Svaté země v Palestině. Z pramenů víme, že tyto velké lodě už vypadaly o dost jinak než jejich vikingské předchůdkyně. Jednalo se o bitevní lodě středověku. Boky dosahovaly až devítimetrové výšky. Běžně se na nich objevovala opevněná lešení i po celé délce lodi, nejčastěji však na zádi, středu a přídi. Na ně byly umisťovány vrhací stroje, např. balisty, katapulty, mangonely apod. Posádky těchto bůz čítaly kolem tří set mužů ve zbrani. Nikde za celou dobu časného severského námořnictví nenajdeme rozlišení mezi členem posádky a bojovníkem. Jen odkazy na výjimečnou dovednost konkrétního člena posádky v zacházení s určitým druhem zbraně či obsluhu lodi. Z toho vyplývá, že členové posádek byli používáni, jak bylo momentálně žádoucí.

Bůza se však postupně stávala více populární jako nákladní loď, protože vyšší boky poskytovaly velký nákladový prostor, ale za cenu hlubšího ponoru. To byla nevýhoda bůz - nemohly kotvit v mělkých přístavech.

Ve 13. století byly drahé válečné i nákladní bůzy nahrazovány modernějšími loděmi, např. kogami, hulky apod. V průběhu 14. a 15. století byla robustní konstrukce bůzy zjednodušena a odlehčena. V Holandsku tak vznikl nový menší typ obchodní, ale hlavně rybářské lodi buis, který se ujal téměř po celém evropském pobřeží, viz buis, herynek buis. A v Anglii úpravou bůzy vznikl typ válečné lodi viz roundship.

Trup bůzy s kýlem byl vysoký s oblými boky a klinkerovou obšívkou. Nad oblou zádí a přídí s téměř tupými břity byla v pozdějších letech umisťtována lešení pro zvýšené střelecké posty (ne kastely) zpočátku chráněná zavěšenými štíty, později ohradou z prken. V rovině veslařů byla paluba. Bůza byla vybavena obvykle 30-35 páry vesel a ovládána kormidelním veslem na pravoboku zádě. Měla jeden stěžeň s ráhnovou obdélníkovou plachtou.

 

BYRDING, BORDING – AR سفينة عبء; DA Byrding; DE Byrding; EL Βορδινγ; EN Byrding; ES Byrding; FR Byrdingr; HI बोर्डिंग; IT Byrding; JA 負担船; NL Byrding; NO Byrding; PT Byrding; RU Бырдинг; SV Bording; TR Byrding gemisi; ZH 负担船.

Byrding se svým vzhledem nelišil od obvyklého stylu vikingských lodí, ale byl menší. Používal se pro obchod, dopravu zboží, nákladů kolem pobřeží nebo pro zásobování velkých lodí vodou a potravinami. Z historických nálezů je patrné, že byrdingy byly schopny plavby na volném moři, např. na trase z Norska na Island a zpět.

Název byrding, volně přeloženo nákladník, plně vystihuje účel lodi. Název typu má základ v dánském či norském slově „byrder“ či ve švédském slově „borden“, které znamená břemeno, zatěžovat či nakládat.

Archeology nalezený byrding:

● Byrding ze Skuldelev. V kanálu u Skuldelev (asi 20 km severně od Roskilde v Dánsku) byl v roce 1924 rybáři vytažen starý stěžeň. Až v letech 1957-59 byl proveden průzkum potápěči, kteří zde nalezli pět relativně zachovalých lodí, které byly po odvodnění naleziště převezeny k dalšímu výzkumu. Nález označený SKULDELEV 3, je byrding, jedna z nejlépe zachovaných lodí, ze které se dochovalo přibližně 75 % z původní velkosti.

Byrding byl postaven z dubu a železných hřebů kolem roku 1040 v Dánsku. Plavil se po dánských kanálech a baltském pobřeží. Také jsou zde patrné známky toho, že byl přenášen po souši. Ač měl otvory pro pět párů vesel, podle značného opotřebení byly používány jen dva páry vesel a posádku tvořilo pravděpodobně 3–5 mužů.

Podle výzkumu SKULDELEV 3 byla v letech 1982-84 postavena přesná replika pokřtěná ROAR EGE, která je 14 metrů dlouhá (10 sesse), 3,3 metru široká, trup ve střední části je 1,4 metru vysoký a ponor je 0,9 metru. Loď má otevřený nákladový prostor o objemu přibližně 10 metrů kubických pro 4 až 5 tun užitečného nákladu a výtlak přes 9 tun. Stěžeň byl upevněn do kýlu s plachtou o ploše 45 metrů čtverečních. Posádka byla 5 až 8 mužů. Při plavebních zkouškách se ukázalo, že je to obratná námořní obchodní loď, které naměřili rychlost pod plachtou 8 až 10 uzlů (15-19 km/h).

Ve Skotsku a na Hebridách, kde Vikingové obchodovali a žili, vznikla úpravami byrdingu ve 12. století mj. zvýšením a rozšířením boků, varianta nazvaná birlin, též berlin (skotskou gaelštinou: birlinn). Birlin podle dochovaných záznamů měl zpočátku klinkerovou obšívku a později normální, šest až devět párů vesel a tři muže na veslo. Birlin se používal až do 17. století.

Trup byrdingu byl mělký s kýlem a klinkerouvou obšívkou. Měl oblé boky a do výše klenutou záď a příď. Ovládal se kormidelním veslem. Měl jeden nevyjímatelný stěžeň s jednou ráhnovou plachtou a čtyři až patnáct párů vesel s jedním mužem na veslo.

 

DRAKKAR – AR سفينة العلم - دراكار; DA Drage; DE Drakkar; EL Ντράκαρ; EN Drake, dragon; ES Drakkar Buque insignia de los vikingos; FR Dragon; HI वाइकिंग्स फ्लैगशिप; IT Drakkar Fiore all'occhiello dei Vichinghi; JA 旗艦ドラカー; NL Drakkar; NO Drage; PT Drakkar; RU Драккар; SV Drake-orm; TR Drakkar Vikingler amiral gemisi; ZH 维京人旗舰.

Původně drakkar (též islandsky dreki) nebyl konkrétní typ válečné lodě. Ze ság Snorriho Sturlussona i dalších kronikářů je zřejmé, že se jednalo o funkci vedoucí lodě, obvykle označené řezbou dračí nebo býčí či zubří hlavy na přídi bez ohledu na typ lodi, ale vždy to byla ta největší loď ve flotile. Drakkarem tedy byla nejčastěji ta největší loď jako bůza, langskip nebo skeide. Ze zdrojů víme, že nejmenší drakkar měl dvacet pět párů vesel, přibližně třicet pět metrů dlouhý (25 sesse) a největší se šedesáti páry vesel, přibližně sedmdesát metrů dlouhý (60 sesse). Drakkarem se také ukazoval stav či moc krále, jarla či jiného majitele.

Ze ság známé drakkary byly již zmíněné bůzy ORMEN KORTE se zlacenou dračí hlavou a ORMEN LANGU s napůl dračí a hadí hlavou, viz bůza. Dále VISUNDR se zubří hlavou viz langskip a BARDEN viz skeide.

Ze ság také vyplývá, že když na lodi nebyl král, jarl nebo ten, kdo výpravu financoval a vedl, pak posádka zvířecí hlavu sejmula. Dalším pravděpodobným důvodem bylo hlavou draka či zubra vyděsit božstva či patrony, kteří měli chránit Vikingy napadené osady a města. Hlavy byly při návratu sejmuty, aby posádky neurazily své vlastní bohy.

V závěru vikingského věku v 10.-11. století se to ustálilo tak, že drakkarem byla vždy největší a nejlepší loď z langskipů. Takový drakkar podle skandinávských ság byl i langskip dánského krále Knuta Velikého (Knud den Store, *985 - +12. listopadu 1035) se třiceti čtyřmi páry vesel, čtyřicet pět metrů dlouhý (34 sesse).

Ač byl langskip drakkar lepší válečnou lodí než robustní bůza, provozní a udržovací náklady byly mnohem nižší.

Relativně nízký trup bez paluby s masivním kýlem byl dlouhý, štíhlý s oblými boky s klinkerovou obšívkou. Měl souměrně do výše klenutou záď a příď s velmi ostrými břity. Na obrubnici byly úchyty pro štíty posádky. Na zadní a přední vaz byl nasazován ponejvíce vyřezávaná dračí hlava a ocas, ovšem jen pokud byl přítomen jarl či král, kteří výpravu vedli a financovali.

Měl jeden vyjímatelný jednodílný stěžeň s ráhnovou plachtou a dvacet pět až šedesát párů vesel s jedním či dvěma muži na veslo. Ovládal se kormidelním veslem.

 

TYP LODĚ

Bůza

Byrding

Drakkar

(langskip)

BĚŽNÁ VE STOLETÍ

10.-14.stol.

10.-15.stol.

8.-11.stol.

CELKOVÁ DÉLKA

40-50 m

14-22 m

35-70 m

DÉLKA NA ČÁŘE PONORU

40-50 m

10-18 m

32-65 m

ŠÍŘKA

8-10 m

3-5 m

5-11 m

POMĚR ŠÍŘKY K DÉLCE

1/5

1/4

1/6

VÝŠKA TRUPU/Z TOHO PONOR

4-8 m/1-4 m

1-2 m/0,5-1 m

1-3 m/1-2 m

PALUBY/Z TOHO DĚLOVÉ

1/0

0/0

0/0

HMOTNOST LODĚ

100-200 t

2-8 t

10-40 tun

UŽITEČNÁ NOSNOST

40-50 t

4-10 t

10-40 tun

VÝTLAK

200-300 t

8-25 t

30-100 tun

OBVYKLÝ POČET STĚŽŇŮ

1

1

1

VÝŠKA HLAVNÍHO STĚŽNĚ

20-30 m

8-15 m

10-30 m

POČET A TYP PLACHET

L/V/R S + S K L B

1R

1R

1R

CELKOVÁ PLOCHA PLACHET

±400-900 m²

±45-120 m²

±200-900 m²

PÁRY VESEL/MUŽI U VESLA

30-35/2

4-15/1

25-35/1-2

MAX. UZLOVÁ RYCHLOST

6-7 uzlů

8-10 uzlů

10-12 uzlů

POČET DĚL Z/B/P

X

X

X

POČET ČLENŮ POSÁDKY

100-300

5-30

50 - 250

ZAJÍMAVOSTI

 

 

 

 

FERJA též FERJU – AR عبارة (مركب); DA Færge; DE Fähre; EL Φέργε; EN Ferry; ES Ferri, Ferja; FR Ferry; HI नौका; IT Ferja; JA フェリ; NL Veerboot; NO Ferje; PT Ferja; RU Феря; SV Färja; TR Feribot; ZH 渡輪.

Ferja bylo menší plavidlo, dnes bychom řekli člun. Vikingy bylo používané jako přívozy na řekách, přes fjordy apod. Obvykle ferju obsluhoval jeden nebo dva muži.

Archeology nalezená ferja:

● V roce 1993 nalezli ferju u obce Gislinge, v kraji Sjælland, Dánsko. Ferja byla dlouhá 7,76 metru (3 sesse), široká 1,66 metru s nosností jedné tuny. Byla postavena a používána v letech 1130-1150.

V roce 2015 Muzeum vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko zahájilo projekt na stavbu repliky podle tohoto nálezu. V lednu 2020 byl postaven třetinový model. V srpnu 2020 byla zahájena stavba přesné repliky z Gislinge. Máte-li zájem pomoci při stavbě, napište do Muzea vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko.

Slova færge, ferja, ferju byla vikingské označení typu lodi. Tyto výrazy se v současnosti používají jako označení pro trajekty a v mnoha případech i jako značka firem provozujících trajekty, silniční i železniční přepravu.

Ferja měla nízký široký trup s kýlem a oblými boky. Záď a příď byly ne vždy uzpůsobeny pro snadnější nástup a výstup pěších, koní, dobytka apod. Ferja byla bez stěžně a obvykle byla vybavena párem vesel.

 

KARV, KARF – AR كارفي; DA Karve, karvi, karfi; DE Karve; EL Καρβέ, καρφί; EN Karve, karvi, karfi; ES Karve; FR Karv; HI खूनी मछली; IT Karve; JA 血まみれの魚; NL Karve; NO Karv; PT Karve; RU Карв, карф; SV Karve; TR Karve, karfi; ZH 血腥魚.

Karv byl menší typ válečné lodi ze skupiny dlouhých lodí. Považuje se za jeden z nejstarších typů válečných lodí na počátku vikingského věku v druhé polovině osmého století. Název byl pro tuto válečnou loď víc než výmluvný - karve, islandsky karfi, znamenal krvavá ryba. Z karvu se časem a zkušeností lodních tesařů vyvinuly ostatní typy dlouhých lodí.

Později, když byly karvy nahrazovány modernějšími válečnými dlouhými loděmi, se karv dobře osvědčil i jako obchodní a dopravní plavidlo nebo soukromé „jachty“ králů či jarlů. V sáze o Olavu Tryggvasonovi se lze dočíst, že bohatě zdobený karv byl jako jachta darován králi jako dar.

Karv byl zpočátku určen pro pobřežní plavby a jeho obranu. Měl tak výborné plavební vlastnosti a také poskytoval pohodlí posádce, protože byl schopen i plaveb na volném moři. Pro tyto vlastnosti se karv používal i dlouho poté, co věk vikingů skončil, např.: karv postavený v roce 1340 pro hraběte z Bergenu.

Jedná se o nejlépe prostudovaný typ vikingských lodí, díky nálezům v pohřebních mohylách králů. Všechny tyto lodě byly před uložením do hrobek dlouhou dobu používány k plavbám. Na těchto plavidlech byly nalezeny stopy po opravách a životech námořníků. Zvláště zde je možné nejlépe pozorovat značné konstrukční rozdíly mezi jednotlivými karvy.

Několik archeology nalezených karvů.

● Karv z Osebergu. Byl náhodně objeven v srpnu 1903 farmářem Knutem Romem pod kopcem farmy Oseberg, dnes u obce Tønsberg v okrese Vestfold a Telemark, Norsko. Profesor archeologie Gabriel Gustafson s pomocí asistenta Haakona Sheteliga při výkopech v letech 1904-05 zjistili, že kopec je kompletní pohřební mohyla jarla, jeho dvou žen a skrýval také obětní dary a zvířata a karv i s lodní výbavou. Karv byl postavený z dubu, byl dlouhý 21,58 metrů (15 sesse), široký 5,1 metrů, ve středu trupu byl 0,65 metrů vysoký. Má patnáct párů vesel, stěžeň s výškou mezi 9 až 10 metry a s plachtou 90 metrů čtverečních mohl plout maximální rychlostí 14 uzlů (26 km/h). Celková hmotnost karvu je 4219 kilogramů. Na přídi a zádi byly řezbářsky bohatě zdobené do spirál točené plastiky, dnes známé jako styl Oseberg (nezaměňovat s výzdobou snekkarů). Dendrochronologickými testy ze zbytků dřeva a jeho opotřebení bylo zjištěno, že karv byl postaven kolem roku 820, že se skutečně mnoho let plavil na moři a v mohyle Oseberg byl pohřben v roce 834. Nyní je vše z mohyly k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingskipshuset) v části Bygdøy, Oslo, Norsko.

V roce 2004 proběhl neúspěšný pokus o stavbu přesné repliky. V roce 2010 byl zahájen druhý, tentokrát již úspěšný pokus. Karv byl postaven ze dřeva z Dánska a Norska a za použití tradičních stavebních metod Vikingů. Karv byl 20. června 2012 v Tønsbergu spuštěn a pokřtěn SAGA OSEBERG za přítomnosti norského krále Haralda a královny Sonji. V březnu 2014 SAGA OSEBERG vyplul na otevřené moře s kurzem do Færder v Norsku. Pod plnou plachtou bylo pohodlně dosaženo rychlosti 10 uzlů (18,5 km/h). Tato plavba ukázala, že karv z Osebergu se mohl opravdu plavit a nebyla to jenom pohřební loď na pevnině. V červenci 2015 se plavil přes Kattegat do Roskilde.

SAGA OSEBERG kotví v Tønsbergu a je volně přístupný turistům.

● Karv z Gokstadu. Byl nalezen v roce 1879 na pozemku farmy Gokstad (též Kongs), dnes v obci Sandar v okrese Vestfold, Norsko. Při výkopech v roce 1880 v pohřební mohyle byl objeven velmi zachovalý karv i s lanovím. Ležel zde jarl v oděvu s artefakty vysokého postavení a obětními dary m.j.: kosti dvanácti koní, osmi psů, dvou jestřábů a dvou pávů, zbytky látky protkané zlatou nití, desková hra z dubu, dřevěné sáně a tři malé čluny.

Karv byl postaven hlavně z dubu, byl 23,3 metry dlouhý (16 sesse), 5,2 metru široký. Výška trupu ve středu byla 1,95 metru s maximálním ponorem 0,9 metru. Měl šestnáct párů vesel, stěžeň byl umístěn blíže k zádi, byl vysoký asi 12 metrů a s obdélníkovou plachtou 110 metrů čtverečních dosahoval nejvyšší rychlosti 12 uzlů (22 km/h). Výtlak karvu z Gokstadu byl vypočítán na 20,5 tuny.

Dendrochronologické testy ukázaly, že byl postaven kolem roku 890, plavil se po mořích, podle opotřebení dřeva se odhaduje počet posádky na 60-65 osob. Do pohřební mohyly byl karv uložen kolem roku 910. Nyní je vše z mohyly k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingskipshuset), v části Bygdøy, Oslo, Norsko.

Podle karvu z Gokstadu postavil Christen Christensen v Sandefjordu věrnou repliku s plným výtlakem 31,78 tun, která byla v roce 1892 pokřtěna názvem VIKING. Posádka vedená kapitánem Magnusem Andersenem, redaktorem norského obchodního a námořního časopisu, později námořního ředitele, opustila Norsko 30. dubna 1893. Pod plnou plachtou rychlostí 10 uzlů přepluli Atlantik a 27. května 1893 dosáhli břehů Newfoundlandu a poté Chicaga při příležitosti světové výstavy. Od roku 2017 je replika VIKING ve vlastnictví nadace „Friends of the Viking Ship“.

● Karv z Tune. Pohřební mohyla Båthaugen (Ø 80 m) se nacházela na farmě Nedre Haugen v bývalé obci Rolvsøy, ve farnosti Tune, která je dnes částí města Fredrikstad, v okrese Viken, Norsko. Mohyla byla už dříve bohužel cílem vykradačů. Důsledkem bylo odvětrávání, čímž se karv rozpadal. Až v roce 1867 byla hrobka vykopána pod vedením profesora Olufa Rygha s pomocí stavebního inženýra B.Chr. Arntzena. Tak byly rozpadající se zbytky poškozeného karvu z Tune a ostatky jarla, včetně dalších artefaktů, zachráněny. Zbytky karvu měly délku 18,7 metru a šířku 4,2 metru.

Při analýze a sestavování trosek do výstavního exponátu bylo zjištěno, že karv postavený převážně z dubu byl původně 20-22 metrů dlouhý a 4,35-5 metrů široký. Trup s plochým dnem byl ve středu 1,2 metru vysoký s odhadnutým maximálním ponorem až 0,7 metru. Oproti původní domněnce jedenácti-dvanáti párů vesel se archeologové více shodují na dvanácti párech vesel. Karv měl masivní stěžeň. Dendrochronologické testy ukázaly, že byl postaven kolem roku 890-900 a do pohřební mohyly byl zasypán v rozmezí let 920-925.

Karv z Tune je k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingskipshuset), v části Bygdøy, Oslo, Norsko.

Trup karvu s kýlem a žebry byl robustní, široký s oblými a nízkými boky, plochým dnem a s vysokými vazy zádě a přídě do ostrých břitů. Z nálezů z posledních let vyplývá, že karvy ze starších období byly bez lavic a veslaři stáli při tlačení vesel, ale na karvech z mladších období veslaři při veslování seděli buď na bednách s osobními věcmi nebo na lavicích. Karv byl vybaven obvykle 12-16 páry vesel a ovládán kormidelním veslem na pravoboku zádě. Měl jeden masivní jednodílný vyjmutelný stěžeň s ráhnovou plachtou.

 

KNARR, KNORR – AR كنور; DA Knarr, knaar; DE Knorr; EL Κνόρρ; EN Knarr, knärr; ES Knarr; FR Knarr; HI नॉर; IT Knarr; JA クノール; NL Knaar; NO Knarr, knörr; PT Knorr; RU Кнорр; SV Knarr; TR Knara; ZH 克諾爾.

Knarr byl typ obchodní či nákladní lodi ze skupiny dlouhých lodí.

Konstrukce knarru byla viditelně mohutnější a účelně strohá, jen s trochou či úplně bez nákladného zdobení a s nižším počtem vesel než válečné lodě. Knarry měli velkou nosnost a hlubší ponor, díky tomu byly při plavbě na volném moři i za bouře stabilnější. Měly vynikající manévrovatelnost i pod plachtami. Tato fakta podtrhují samotné ságy o kolonizaci a dalekých plavbách a také archeologické nálezy posledních let na Islandu, v Grónsku, na Labradoru i jinde. Knarry byly stavěny převážně z borového či smrkového dřeva, oproti válečným lodím z dubu, přesto se jich několik dochovalo. Samotná stavba knarru byla odvedena kvalitně, jen ne tak precizně a nákladně jako u válečných lodí. Kombinace skvělých plavebních vlastností, nosnosti a nízkých pořizovacích a provozních nákladů činily z knarru doslova žádoucí „spotřební dopravní prostředek“.

Právě knarry byly vhodné k dalekým plavbám a umožnily založení osad v Irsku, v Anglii (York), v Kyjevské Rusi (Novgorod), na Islandu atd. Erik Thörvaldsson, známý jako Erik Rudý, s knarrem osídlil jih Grónska a jeho syn Leif Eriksson se skupinou zde postavených knarrů založil vSseverní Americe osady Helluland (Baffinův ostrovj), Marksland (Labradorský poloostrov) a Vinland (Newfoundland). Prakticky objevili Ameriku skoro o pět set let před Kryštofem Kolumbem. Leifovy americké variace typu knarr bývají označovány názvy grønlandsknarr a vinlandsknarr a od knarru se odlišují jen místem stavby a mohutnějším trupem.

Ač byl knarr obchodní lodí, neměli Vikingové problém ho použít pro válečnou výpravu či nájezd.

Knarr byl konstrukčním základem pro vývoj roundshipu (nef) v Anglii, koče v Kyjevské Rusi a kogy v germáské Evropě.

Několik nalezených knarrů.

● Knarr z Klåstadu. Vrak byl nalezen v roce 1893 u obce Larvik, v okrese Vestfold, Norsko. Byl ale vykopán až před rokem 1970. Jde o nejstarší dochovaný nákladní knarr. Dendrochronologické testování ukázalo, že byl postaven v roce 998. Další výzkumy zjistily, že knarr při celkové délce 20,6 metrů a šířce 5,5 metrů měl posádku pouze 5-7 mužů. Podle stop hospodářských zvířat se velmi pravděpodobně tento knarr plavil přes Atlantik na Island, do Grónska a možná i do Ameriky.

Tento knarr je vystaven v restaurovaných troskách středověkého hradu, nyní muzeum Slottsfjell (Slottsfjellsmuseet) v Tønsbergu, Norsko.

V letech 2015-18 proběhla stavba repliky tohoto nákladního knarru. Byl pokřtěn jménem SAGA FARMANN vodou z úžiny Bospor, sponzorkou lady Unni Ottosen po jarlovi a zdatném obchodníku Bjørnu Farmannovi, který žil nedaleko Tønsbergu v 10. století. V roce 2019 byl knarr spuštěn, vybaven a probíhaly testy a trénink posádky. Téhož roku na festivalu dřevěných lodí v Risøru, získal knarr SAGA FARMANN ocenění „Loď roku“.

SAGA FARMANN kotví v Tønsbergu a je volně přístupný turistům.

Začátkem léta 2020 knarr SAGA FARMANN vyplul na dlouhou cestu. Bude se plavit v týdenních etapách po norském pobřeží, odtud přes Murmansk do Ruska a po řekách, jezerech a kanálech až na jih do Černého moře. Dále do Turecka, kam by měl SAGA FARMAN dorazit koncem roku 2022. Po přezimování v Istanbulu bude pokračovat přes Středomoří a Atlantik do Tønsbergu, kde by měl zakotvit na podzim roku 2024.

Na SAGA FARMANN bude stálá posádka 5-6 kvalifikovaných námořníků a 10-12 platících cestujících, kteří si vyberou svou týdenní etapu. Cestující by měli být připraveni na práci s plachtou, veslování a dalších nutné práce. Při nepřílišném komfortu zažijí nevšední, leč drsné zážitky.

Již se přihlásilo přes 2500 zájemců. Lodní lístek obsahuje složku s informacemi a jedinečnou minci „Oseberg“. Ceny za každou etapu cesty se liší v závislosti na okolnostech a budou včas oznámeny.

Zájemci o palubní lístek kontaktujte Knuta Børge Knutsena: kbk@seeu.no

● Knarr ze Skuldelev. V kanálu u Skuldelev (asi 20 km severně od Roskilde v Dánsku) byl v roce 1924 rybáři vytažen starý stěžeň. Až v letech 1957-59 byl proveden průzkum potápěči, kteří zde nalezli pět relativně zachovalých lodí, které byly po odvodnění naleziště převezeny k dalšímu výzkumu. Nález označený SKULDELEV 1, je knarr, ze kterého se dochovalo přibližně 60 % z původní velkosti.

Knarr byl původně 16 metrů dlouhý, 4,5 metru široký s výškou trupu ve středu 1 metr. Délka nákladového prostoru v lodi byla 5,5 metru o objemu 30-35 metrů kubických pro maximálně 16 tun užitečného nákladu s odhadovaným výtlakem 20-24 tun. Knarr měl stěžeň 14 metrů vysoký s plachtou přibližně 90 metrů čtverečních, s níž dosahoval maximální rychlosti až 13 užlů (24 km/h), měl 2-4 vesla a posádku 6-8 mužů. Výzkum zjistil, že knarr byl postaven asi v roce 1030 ve fjordu Sogne (Sognefjorden) v Norsku z tlustých fošen z borového dřeva a s železnými hřeby. Během své služby byl opravován dubovým a lipovým dřevem, dendrologické testy ukázaly, že tyto opravy byly provedeny ve fjordu Oslo a ve východním Dánsku.

Díky masivní pevné pružné konstrukci a potřebnému nákladovému prostoru pro zboží a zvířata se mohl plavit na Faerské ostrovy, Island, Grónsko a Newfoundland.

Tento knarr je k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko.

Dánská replika tohoto knarru byla postavena v letech 1999-2000 a pokřtěna OTTAR AF ROSKILDE. Knarr se plaví s posádkou dobrovolníků a m.j. se v roce 2005 plavila do Edinburghu. OTTAR AF ROSKILDE je majetkem Muzea vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko a je přístupný turistům.

Trup knarru byl široký, s vysokými oblými boky pro pojmutí co největšího nákladu, osadníků, živého dobytka, otroků nebo zboží. Záď a příď byla oblá, s vazy do tupých břitů. Knarr byl vybaven obvykle 4-8 páry vesel, která se často používala jen při vyplutí a před přistáním. Ovládal se kormidelním veslem na pravoboku zádě. Měl jeden masivní jednodílný pevný nebo vyjmutelný stěžeň s ráhnovou plachtou.

 

TYP LODĚ

Ferja

Karv

Knarr

BĚŽNÁ VE STOLETÍ

8.-13.stol.

8.-14.stol.

9.-11.stol.

CELKOVÁ DÉLKA

4-12 m

17-23 m

15-30 m

DÉLKA NA ČÁŘE PONORU

4-12 m

17-23  m

15-30 m

ŠÍŘKA

1-3 m

4-5 m

4-6 m

POMĚR ŠÍŘKY K DÉLCE

1/4

1/4

1/4-1/3

VÝŠKA TRUPU/Z TOHO PONOR

0,5-1/0,2-0,4 m

0,7-2 m/0,5-1 m

1,5-2 m/1-1,5 m

PALUBY/Z TOHO DĚLOVÉ

0/0

0/0

0/0

HMOTNOST LODĚ

0,2-1 t

3-5 t

5-10 t

UŽITEČNÁ NOSNOST

0,5-2 t

2-5 t

20-60 t

VÝTLAK

1-4 t

8-12 t

30-80 t

OBVYKLÝ POČET STĚŽŇŮ

0

1

1

VÝŠKA HLAVNÍHO STĚŽNĚ

0 m

9-12 m

10-15 m

POČET A TYP PLACHET

L/V/R S + S K L B

X

1R

1R

CELKOVÁ PLOCHA PLACHET

±0 m²

±80-120 m²

±80-150

PÁRY VESEL/MUŽI U VESLA

1-2/1-2

12-16/1

4-10/1

MAX. UZLOVÁ RYCHLOST

1-2 uzlů

10-14 uzlů

5-13 uzlů

POČET DĚL Z/B/P

X

X

X

POČET ČLENŮ POSÁDKY

0-2

25-70

4-26

ZAJÍMAVOSTI

Předchůdce prámů a pramic.

 

 

 

Stavba vikingské lodi

 

REKONSTRUKCE TÉTO KAPITOLY POKRAČUJE

 

PŘIPRAVUJÍ SE DALŠÍ LODĚ

Texty: P. Patočka, P. Steinhardt, H. Prien, D. Grimm

Korektura: Ali

Aktualizováno: 12. prosince 2020

Prameny: viz ZDROJE

Kontakt

Vše o lodích vicekomodor@gmail.com