Slavní kapitáni a hrdinové
strana I

Eduard Ingriš *11.2.1905 Zlonice u Slaného, Rakousko - Uhersko - +12.1.1991 Reno, Nevada. Byl to česko-americký hudební skladatel, hudebník, dirigent, dokumentarista, fotograf, kameraman, dobrodruh a námořník.

Své dětství prožil za Rakouska Uherska a vzniku Československa. V mládí si jako tremp oblíbil oblast vltavských Svatojánských proudů, kde se zamiloval do divoké vody. Na přání rodičů studoval na Karlově Univerzitě fakultu přírodních věd. Po čase k nelibosti rodičů přešel na Pražskou konzervatoř.

Po studiích se věnoval své celoživotní lásce – hudbě. Napsal 60 operet a jeho nejúspěšnější dílo „Rozmarné zrcadlo“, které napsal v 19 letech, se hrálo v Praze a mělo kolem 1 600 repríz.

Byl nejúspěšnějším a nejplodnějším meziválečným československým autorem. Pražská divadla uváděla jeho díla a snad všechna významnější vydavatelství v ČSR prodávala jeho desky. Sám Eduard Ingriš také hrál a zpíval svá díla. Spolupracoval a přátelil se s tehdejší kulturní špičkou, např. K.Hašlerem, J.Werichem a J.Voskovcem, J.Ježkem, R.A.Dvorským a dalšími. Také složil mnoho písní, které se do dnes u táboráků hrají, např. „Niagára“ z roku 1931, kterou poprvé zazpívala L.Hermanová.

Složil přes 1 000 hudebních děl, téměř 60 operet, muzikálů, oper a symfonií. Také napsal 4 sešity kytarové školy „Veselé učení na kytaru“. Za 2.světové války Eduard Ingriš v exilu vytvořil první aranžmá polky „Škoda lásky“ pod názvém „Beer Barell“ se spojeneckými vojsky pro filmový týdeník. Ta se následně stala neoficíální hymnou spojenců.

V roce 1947 odjel na dovolenou do Jižní Ameriky a po událostech v únoru 1948 se již nevrátil. Nejdříve žil v Brazílii.

V roce 1949 se setkal s cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem a společně podnikli výpravu na ostrovy Činča (13°38′S 76°24′W), kde natočil film „Ostrovy miliónů ptáků“. S M.Zikmundem si nadále dopisoval.

V roce 1951 natočil dokumenty o Amazonce a řece Iguazú s jejími vodopády.

Později se usadil v Peru v Limě a stal se učitelem hudby v českých rodinách. Pro svou všestranost byl vyhledávaným fotografem. Mimo jiné portrétoval i peruánského prezidenta Manuela Prado Ugarteche. Jeho fotografie vyhrávaly na mezinárodních soutěžích a dokonce se fotografie objevily i v takových magazínech jako Life či Time. Jeho láska k hudbě a původní věhlas jej zavedly k dirigování Peruánského Národního symfonického orchestru, s nímž Eduard Ingriš nahrál svou symfonii „Pod Peruánským nebem“. Natočil vlastní film „Tři tváře Peru“. Byla mu nabídnuta spolupráce s Holywoodem.

V roce 1954 se seznámil s norským archeologem a etnografem viz Thor Heyerdahl s nabídkou fotografovat pro jeho knihu o incké kultuře. Eduard a Thor si dlouhá leta dopisovali. Eduarda také zaujala Thorova teorie o migraci obyvatel z Ameriky do Oceánie. Ingriš navázal na úspěch výpravy KON-TIKI. V roce 1955 kapitán Eduard Ingriš vyplul na balzovém voru KANTUTA z Peru do Polynésie. Plavba však roku 1956 ztroskotala vinou sabotáže jednoho člena posádky a byli zachráněni americkou lodí.

V roce 1957 Eduard Ingriš přijal nabídku Ernesta Hemigwaye, aby byl poradcem při natáčení filmové adaptace románu „Stařec a moře“. Eduard a Ernest se spřátelili. Své i další filmy doprovázel svou hudbou, která jeho filmy proslavila i v USA.

Film „The Gallant One“ měl nominaci na Oskara za nejlepší hudbu.

V roce 1959 Ingriš podnikl druhou plavbu na voru KANTUTA II. Díky pečlivěji vybrané posádce úspěšně překonali Pacifik a v roce 1960 dosáhli Polynéských ostrovů. O těchto cestách Ingriš natočil film „Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta“, který dokazoval, že plavba KON-TIKI nebyla úspěšná náhodou. Tady na Tahiti se Eduard Ingriš spřátelil s některými členy posádky z KON-TIKI a dalšími osobnostmi. Bohužel TV společnosti v USA podvodem připravily Eduarda Ingriše o práva k filmu o KANTUTA a následoval vleklý soudní spor.

Na zpáteční cestě do Peru nabídl své služby a zkušenosti Henry W.Taftovi (vnuk presidenta USA). Při plavbě na Taftově keči navštívili Velikonoční ostrovy, Pitcairn s potomky z lodi BOUNTY i ostrov Robinsona Crusoe (33°38′29″S 78°50′28″W). Z materiálů natočených při této zpáteční plavbě Ingriš vytvořil film „Plachtění po Jižních mořích“.

V roce 1963 se Eduard Ingriš kvůli soudům v Los Angeles přestěhoval z Peru do Kalifornie. S pomocí české herečky Florence Marlyové a amerického herce Granda Williamse se rychle začlenil do filmové branže. Natočil i sérii cestopisných a dobrodružných filmů. V LA se seznámil s Ninou Karpuškinovou (*14.6.1931 Brno), která hrála a zpívala hlavní roli v jeho operetě. Eduard a Nina se vzali 5.6.1965 a měli jednoho syna, také hudebníka.

Téhož roku Eduarda navštívil Thor a nabídl mu místo v expedici na rákosovém člunu RA. To Ingriš odmítl, protože Nina byla těhotná. A navíc měl 3 letou smlouvu na turné po USA a Kanadě s přednáškami o plavbách na KANTUTA I a II. Na turné uváděl film „Z vysokého C na vysoké moře“, který považoval za své vrcholné dílo. Byly zde zachyceny obě plavby na vorech KANTUTA I a II přes Pacifik. Film byl vydán i na VHS kazetách.

V roce 1972 soudní spor skončil ve prospěch Eduarda Ingriše a své originální filmy získal zpět, včetně autorských práv. Téhož roku se rodina Ingrišových přestěhovala do South Lake Tahoe, kde Eduard postavil dům. Tady se až do stáří setkával s přáteli a krajany. Vyučoval děti hře na klavír. A při setkáních tu zněly české trampské písně „Kytara a ty“, „Moje malá chata“, „Až přijde ta chvíle“ a další.

Zemřel v 86 letech v Reno v Nevadě. Urna je uložena v rodných Zlonicích.

Paní Nina Ingrišová velký archív svého manžela věnovala České republice. Archív z více než 1 tuny materiálů Eduarda Ingriše obsahuje filmové a zvukové nahrávky, notové zápisy, fotografie, negativy a další materiály. O převoz se v roce 2001 postarali Miroslav Zikmund, Petr Horký, Miroslav Náplava a ministr Pavel Dostál. Po zrevidování byl unikátní kulturní fond Eduarda Ingriše uložen jako součást Archivu Hanzelky a Zikmunkda v muzeu ve Zlíně.

V roce 2003 bylo vydáno CD „Chci věčně vzpomínat“ s nahrávkami Eduarda Ingriše z let 1930-44.

V roce 2006 byl Petrem Horkým natočen dokumentární film "Ingriš! Eduard Ingriš".

O Ingrišovi zatím vyšlo jen pár novinových článků a kniha Miroslava Náplavy „Plavby sebevrahů“. A doufejme, že v encyklopediích Eduard Ingriš již nebude chybět.

 

DALŠÍ SE PŘIPRAVUJÍ

 

 

Texty: P.Patočka, P.Steinhardt, H.Prien

Korektura: Ali

16. srpna 2016

Prameny: viz ZDROJE

Kontakt

Vše o lodích vicekomodor@gmail.com