Slavní kapitáni a hrdinové
strana B

Herjulf Bårdsson též Herjólfr Bárðarson, Herjulv, Herjølf Bårtharson *940?? Drepstokki, Island - +1000?? Ikigait, Grónsko. Viking, sedlák a přítel Erika Rudého Thörvaldssona.

Byl synem Bård Herjólfssona. Oženil se s Thörgerdur (Þorgerðr) a měli syna Bjarni Herjulfssona.

Po návratu Erika Rudého Thörvaldssona z Grónska na Island v roce 984 navrhl Erik osídlit novou zemi, kterou pojmenoval Grœönland. Herlulf se připojil k další výpravě do Grónska, kdy na jaře roku 985 vyplulo dvacet pět lodí s posádkami pětiset mužů, žen a dětí. Naložené všemi druhy domácích zvířat, krmivem, osivem a všemi potřebnými nástroji. V Grónsku přistálo pouze čtrnáct lodí. Některé se vrátily, jiné se ztratily a některé se potopily. Po přistání osadníků v Eiríksfjörðr byly založeny dvě osady. Jižní osada Qaqortoq (též Julianehåb, tehdy Eystribyggð) ve zmíněném fjordu. A druhá osada Nuuk (též Godthåb, tehdy Vestribyggð) asi šest set km na sever. Erik byl jarlem.

Herjulf se svými lidmi založil farmu Herjulfsnes (Herjolfsnes), dnes lokalita známá jako Ikigait v Herjulfsfjörðr (Herjólfsfjörð) na západ od dnešního Narsarsuaq.

Jejich syn Bjarni byl kupcem v Norsku a rodiče pravidelně navštěvoval na Islandu. Po jejich odchodu do Grónska je plul navštívit, ale v bouři ztratil kurz a objevil Ameriku. Po nalezení Grónska a rodičů na jejich farmě u nich zůstal až do jejich odchodu na věčnost. Pak se vrátil do Norska.

 

Martin von Behaim též Beheim, Bohemus, von Schwarzbach, Martinho da Boemia *6.10.1459 - +29.7.1506 Lisabon. Historici si nejsou jistí, zda se narodil v Norimberku nebo v Čechách.

Německý kartograf, námořník, astronom a filozof ve službách portugalského krále Jana II. Byl synem českých rodičů, kteří uprchli do Norimberka před náboženským pronásledováním. Otec Martin Behaim měl několik prosperujících firem v Německu a v Benátkách, kde byl roku 1461 zvolen senátorem. Zemřel roku 1474. Matka Agnes Shopperová zemřela 8.července 1487. Martin von Behaim byl sedmým dítětem. Bylo mu dáno vzdělání jazyků Evropy, obchodu a vědy. Pak studoval ve školách v zahraničí. Po studiu roku 1477 si našel práci ve Flandrech u Joriuse van Dorppa, obchodníka s oděvy a člena hanzy. Během let se zlepšil v aritmetice a obchodování až do roku 1480, kdy na obchodní cestě zavítal do Lisabonu. Tam ho zaujala možnost zámořského obchodu a objevných plaveb. V Lisabonu se setkal s Kryštofem Kolumbem, Fernandem Magellanem a dalšími kapitány a námořníky. To ho nadchlo pro vzdělávání se v námořní navigaci, astronomii a kartografii. Setkal se i s portugalským králem Janem II., který jej v roce 1483 pozval do Námořní a navigační rady. Martin během své služby zdokonalil přístroje k měření a navigaci. V letech 1485-1486 se zúčastnil výpravy podél západního pobřeží Afriky na lodi kapitána Diogo Cao. Po návratu se oženil s Joanou de Macedo. V roce 1490 se vrátil do Norimberka dohlédnout na rodinný podnik. V té době ve spolupráci s malířem Georgem Albrechtem Glockenthonem vytvořil nejznámější a nejstarší globus světa, zvaný Erdapfel, který byl zajímavý také prvním zakreslením meridiánů a rovníku. Pro vytvoření globu Martin využil znalostí o kartografii Ptolemaia, Marka Pola a dalších cestovatelů. Tento globus je uložen v německém Národním muzeu v Norimberku. A jeho dobové originální kopie jsou i na některých hradech a zámcích v Čechách.

V roce 1493 byl na cestě do Portugalska zajat anglickými piráty. Po roce nuceného pobytu v Anglii byl propuštěn. V roce 1497 se vrátil do Lisabonu, kde byl král Manuel I. seznámen s globem světa. Po zbytek života se věnoval vyučování, mezi jeho žáky patřil i viz Fernão de Magalhães. V roce 1506 Martin zemřel.

 

Pedro Botadilla *?? - +1520. Španělský kapitán a korzár. Působil ve Středozemním moři a napadal italské lodě. V roce 1619 byl zajat a o rok později popraven.

 

Juan Rodriguez Bermejo známý jako Rodriguez de Triana též Rodrigo de Triana, nebo Juan Rodriguez de Huelva *1469 Lepe - +1535?. Španělský námořník, který při Kolumbově první cestě na západ spatřil jako první zemi Nového světa.

Byl synem maurského šlechtice Vicente Bermejo a matky Sereni Betancour, kteří konvertovali ke křesťanství. Rodrigo se od mládí zaučoval u otce, obchodníka s keramikou.

Byl účastníkem první Kolumbovy plavby na západ v roce 1492, viz Kryštof Kolumbus. Byl námořníkem na lodi LA PINTA pod velením kapitána viz Martín Alonso Yáñez Pinzón.

Vypluli 3.8.1492 z Palos de la Frontera. Na Kanárských ostrovech doplnili zásoby.

Po pěti týdnech plavby spatřil 12.10.1492 Rodrigo de Triana ze stěžně LA PINTA ve dvě hodiny v noci zemi. Kapitán Martín Alonso Pinzón nechal vystřelit z děla.

Za spatření země byla od královny Isabely a krále Ferninada slíbena odměna 10 000,- maravedis (to byl celoroční plat tehdejšího námořníka). Proto si o pár hodin později toto prvenství přisvojil Kryštof Kolumbus.

V roce 1515 byl státním zástupcem vyslýchán námořník Fernandez Garcia Vallejos, který vypověděl, že zemi skutečně spatřil Rodriguez de Triana a nikoli Kryštof Kolumbus.

Dopluli k dnešním Bahamám a ostrov, u kterého přistáli, Kolumbus nazval San Salvador. Dnes na tomto místě přistání stojí velký kamenný kříž a původní Kolumbův dřevěný kříž je uložen v místním kostele.

Rodrigo de Triana se navrátil na lodi LA PINTA do Palos de la Frontera v březnu 1493.

Pod velením admirála García Jofre de Loaísa 24.7.1525 vyplula z La Coruña flotila sedmi lodí s asi 450 muži. Cílem bylo obsadit Moluky, Portugalci držené ostrovy koření. Této výpravy se zúčastnil opět i námořník Rodrigo de Triana. Jedním z kapitánů lodí byl i legendární Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Této výpravě však nepřálo štěstí. Magellanovým průlivem proplula jen polovina lodí. Španělé Moluky bezvýsledně dobývali dlouhá léta. Na této výpravě Juan Rodriguez Bermejo zemřel kolem roku 1535.

Rodrigo de Triana je připomínán velkým množstvím soch, ulic a náměstí nesoucích jeho jméno ve městech Lepe, Palos de la Frontera, Triana a Sevilla. Jeho jméno Triana má i družice Deep Space Climate Observatory (DSCOVR), vynesená na oběžnou dráhu 11.2.2015.

 

Duarte Barbosa *1480? Lisabon, Portugalsko - +1.května 1521 ostrov Cebu, Filipíny. Portugalský spisovatel, úředník, námořník a kapitán ve španělských službách. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála a švagra Fernanda de Magallanes.

Duarte Barbosa pocházel z rodu nižší šlechty, byl synem Diogo Barbosy a bratrem Beatriz. Duarte po získání základního vzdělání pracoval jako pomocník svého otce.

Duartův strýc Gonçalo Gil Barbosa byl v roce 1500 členem posádky 2. Armady Portugalské Indie pod velením Pedro Alvarez Cabrala, jako námořní úředník. V Indii byl strýc úředníkem obchodní stanice v Cochinu.

V roce 1501 Duarte společně s otcem odpluli se 3. Armadou Portugalské Indie pod velením João da Nova. Zde otec Diogo Barbosa převzal správu stanice v Cochinu. Duarte Barbosa se strýcem Gonçalo Gil Barbosou v roce 1502 odešli s pověřením do obchodní stanice v Cananore. Duarte se naučil místní jazyk - malabarštinu. V roce 1503 byl tlumočníkem při jednání Francisca de Albuquerque s rádžou z Cananoru. Po tomto úspěšném jednání byla Duartovi slíbena pozice hlavního písaře v Cananoru. V roce 1513 musel Duarte portugalskému králi připomenout jeho slib a svým dopisem prosadil svůj nárok na pozici hlavního písaře.

V roce 1514 byl tlumočníkem Afonso de Albuquerque ve snaze obrátit krále Cochinu na křesťanství.

V roce 1515 Afonso de Albuquerque pověřil Duarta Barbosu dohledem nad stavbou dvou lodí v Kalikutu (dnes Kozhikode) pro plánovanou výpravu do Rudého Moře. V roce 1516 se Duarte vrátil do Portugalska. Zde sepsal cestopisnou knihu s názvem „Kniha Duarta Barbosy“ ("Livro de Duarte Barbosa"), která pro nezájem upadla v zapomnění.

Pro zneuznání své dosavadní práce pro portugalskou korunu Duarte Barbosa i jeho otec Diogo emigrovali do Španělska. Diogo se záhy uplatnil jako guvernér hradu Sevilla. Zde se v roce 1517 Duarte setkal a posléze i spřátelil s Fernandem de Magallanes, který se později oženil s jeho sestrou Beatriz.

22. března 1518 král Karel I. Španělský (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.) schválil návrhy Fernanda de Magallanes doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem a s druhotným cílem obeplout svět. Admirál Fernando de Magallanes švagra Duarte Barbosu v dubnu 1518 začlenil do připravované flotily Armada de Molucca jako důstojníka a tlumočníka na lodi TRINIDAD.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Esteban Gómez byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13.prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina a s pomocí dalších zrádců, kapitána Gaspara de Quesada a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádní kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumali řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali několik týdnů, než bouře skončí. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).

20. listopadu se kapitán Esteban Gómez s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní 28.listopadu 1520 dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

První strana knihy "Livro de Duarte Barbosa".

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva se odpoutal z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních, kdo padl, byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím na pláži padl také kapitán João Rodrigues Serrão. Z boje se podařilo uniknout 108 námořníkům.

Cestopisná kniha „Kniha Duarta Barbosy“ ("Livro de Duarte Barbosa"), která ve své době upadla v zapomnění, se díky poznámce italského kartografa a spisovatele Giovanni Battista Ramusia ze 16. století byla tato kniha v 19. století znovuobjevena. Posléze v Lisabonu vydána.

 

Robert Borough *1510?? - +1570?? Anglický kapitán a korzár působil v Lamanšském průlivu a napadal francouzské lodě.

 

 

Don Álvaro de Bazán y Guzmán marqués Santa Cruz de Mudela též Álvaro de Bazán *12.12.1526 - +9.2.1588. Španělský kapitán, velkoadmirál a rytíř Řádu sv. Jakuba z Compostelly.

Byl synem dona Álvaro de Bazán marqués del Viso z významného rodu námořníků de Bazán z Granady.

V mládí se učil námořní a vojenské řemeslo od svého otce. Pracoval ve velení španělského námořnictva. Již v osmi letech byl jmenován guvernérem a správcem města a pevnosti Gibraltar, jeho jménem však rozhodoval jeho otec.

25.7.1543 se zúčastnil španělsko-francouzské bitvy u Muros Bay nedaleko La Coruña, které velel jeho otec. Po prudkém útoku Španělé zvítězili. Tato bitva je považována za první velkou atlantickou námořní bitvu. Viz Don Álvaro de Bazán marqués del Viso.

V roce 1544 vstoupil do Španělského královského námořnictva. V roce 1564 se zúčastnil dobytí ostrova Peñón de Vélez de la Gomera. Dále se podílel na blokádě berberského Tétouan (dnes v Maroku) proti pirátům.

V roce 1565 se podílel na osvobozování Malty od Osmanské agrese. Tato bitva trvala od 18.5. do 11.9.1565. Osmanská říše napadla Maltu, tehdy v držení řádu Johanitů (Maltézští rytíři). Řádoví rytíři společně s obyvateli v celkovém počtu asi 4000 se statečně ubránilo Osmanům do příjezdu španělských posil Álvara de Bazána. Různé zdroje uvádějíi různé počty ztrát. Většinou kolem 25-30000 Osmanů a 10000 křesťanů. Vítězství podlomilo povědomí o neporazitelnosti Osmanů ve Středomoří. V roce 1568 byl Filipem II. jmenován velitelem flotily Neapolských galér.

Álvaro de Bazán se oženil a měl syna Álvaro de Bazán y Benavides marqués Santa Cruz de Mudela.

V roce 1570 se připojil ke Svaté lize proti Osmanům, kteří obsadili Kypr a vyhnali Benátčany. Svatá liga vznikla pro vedení války s rozpínající se Osmanskou říší. Svatou ligu tvořila válečná loďstva Španělska, Benátek, papežského státu, království Neapole, Sardinie a Sicílie, Janova, Toskánska, Savojska, Urbina a rytířského řádu Johanitů.

Velitelem flotily byl ustanoven don Juan de Austria. Flotila čítala 206 galér, 6 galiot a několik menších lodí. Na lodích bylo přes 1 800 děl. Mužstvo tvořilo kolem 40 000 námořníků a veslařů a okolo 30 000 vojáků.

Svatá liga se od května shromažďovala u Messiny. Flotila byla rozdělena do čtyř eskader. Střední eskadře velel admirál Marcantonio Colonna, levé eskadře admirál Agostino Barbarigo, pravé eskadře admirál Giovanni Andrea Doria, záložní eskadře admirál Álvaro de Bazán a generál Alessandro Farnes velel vojákům.

Flotila Svaté ligy vyplula v září východním směrem.

Osmanské flotile velel Müezzinzade Ali Pasha. Ta čítala 230 galér, přes 40 galiot a asi 40 menších lodí. Flotila měla celkem přes 740 děl. Posádky tvořilo 50 000 námořníků a veslařů a 30 000 vojáků Berberů, Egypťanů, Řeků a Syřanů. Některé zdroje však uvádějí celkové počty až o polovinu vyšší.

Osmanská flotila byla členěna do čtyř eskader. Střední eskadře velel admirál Müezzinzade Ali Pasha. Levé eskadře admirál Uluç Ali Reis, pravé eskadře admirál Mehmed Siroco a záložní eskadře admirál Amurat Dragut. Ti pluli na západ.

Obě flotily se setkaly u Lepanta (Naupactus, Řecko) 7.10.1571 dopoledne. Střední eskadry se v poledne střetlyi jako první a po krátkém prudkém boji byla osmanská eskadra zcela zničena. Velitel pravé osmanské eskadry zamýšlel obeplout levou eskadru Svaté ligy a napadnout ji ze zadu. Tento manévr se nezdařil. Levá a záložní eskadra Svaté ligy zatlačila Osmany do Korintského zálivu, kde je záhy zničila. Pravá eskadra Svaté ligy chytrým manévrováním udržela levou osmanskou eskadru mimo boj. Po ukončení svých bitev střední, levá a záložní eskadra obklíčily zbytek osmanské flotily a po celkem pěti hodinách bojů završily vítězství.

Flotila Osmanů ztratila 190 lodí, padlo 27 000 mužů, 5 000 jich bylo zajato a 12 000 otroků bylo osvobozeno. Padli i admirálové Müezzinzade Ali Pasha, Mehmed Siroco a Amurat Dragut. Pouze 20 lodím s admirálem Uluç Ali Reis se podařilo uniknout. Svatá liga ztratila 12 galér, 8000 mužů a admirála Agostina Barbarigo.

Tato bitva byla poslední velkou bitvou galér ve světových dějinách. Zároveň je názornou ukázkou co dokáže mohutná palebná převaha.

Bitvy se ve 23 letech zúčastnil jako voják levé eskadry i Miguel de Cervates, který v boji utrpěl těžká zranění. Dnes je znám hlavně jako autor Don Quijote a dalších knih.

Po bitvě u Lepanta admirál Álvaro de Bazán roku 1572 doprovázel dona Juan de Austria při formálním převzetí moci v Tunisku.

Po smrti portugalského krále, vznesl španělský král Filip II. nárok na portugalský trůn. Nelegitimní portugalský dědic António Prior z Crato učinil totéž a nadále držel Azorské ostrovy. Jeho nárok podpořili Ffrancouzi, Aangličané, rebelující Holanďané a protifilipovští Portugalci.

V červenci 1582 u přístavu Ponta Delgada na ostrově São Miguel (Azory) admirál Álvaro de Bazán s 28 válečnými galeonami čelil flotile 60 válečných lodí francouzských, anglických, holandských a portugalských korzárů a žoldnéřů. António Prior z Crato najal tyto korzáry pod velením admirála Filippo di Piero Strozzi pro válku se Španělskem. Spojenci ztratili 3000 mužů, 17 lodí a padl i admirál Piero Strozzi. Zbytek spojenců se rozprchl. Španělské ztráty byly jen asi 800 mužů.

Od 2.8.1583 probíhala bitva o další Azorské ostrovy Terceiru a Faial. Velkoadmirál Álvaro de Bazán disponoval 96 válečnými galeonami a více jak 11000 vojáky a námořníky. Obránci pod velením Antónia Prior z Crato měli spojenou flotilu Angličanů, Francouzů a Portugalců se 30 válečnými loděmi a více jak 9 000 žoldnéři, korzáry a piráty. Álvaro de Bazán nejprve porazil flotilu a obsadil Terceru, o několik dní později dobyl Faial. Spojenci byli na hlavu poraženi, většinou zajati. Antóniu Prior z Crato se podařilo uniknout. Španělé měli okolo 400 mrtvých a zraněných. Výsledkeém této bitvy bylo připojení Azor ke Španělsku.

Po bitvě Álvaro de Bazán pochopil, že Anglie bude pro Španělsko vážnou hrozbou a v roce 1583 králi navrhl vybudovat silnou flotilu Felicissima Armada. Dostal svolení a počal shromažďovat loďstvo v Lisabonu a Cádizu. Shromažďování bylo pomalé pro různé neshody s králem. V roce 1587 byla v Cádizu flotila napadena viz sir Francis Drake. Tím se invaze do Anglie zdržela. Ale velkoadmirál don Álvaro de Bazán y Guzmán marqués Santa Cruz de Mudela 9.2.1588 v Lisabonu zemřel.

V roce 1891 na jeho počest byla postavena socha v Madridu. Je také přípomínán na poštovních známkách. Ve španělském námořnictvu bylo na jeho počest pojmenováno několik lodí. V současné době nese jeho jméno ÁLVARO DE BAZÁN nejnovější válečná fregata F101.

 

Don Alonso de Bazán *1530?? - + červenec 1596. Španělský kapitán, admirál a vítěz nad English Armada.

Byl synem dona Álvaro de Bazán marqués del Viso z významného rodu námořníků de Bazán z Granady. Byl mladším bratrem dona Álvaro de Bazán y Guzmán marqués Santa Cruz de Mudela. Alonso byl ženat s Maria de Orellana.

V roce 1588 byl se svými námořními vojáky součástí invazního vojska ve Felicissima Armada (Neporazitelné loďstvo, Invincible Armada, Grand Armada). Viz Juan Martínez de Recalde.

Po návratu do Španělska se stal velitelem obrany Lisabonu.

V roce 1589 vyplula do Španělska flotila English Armada (Contra Armada, Invencible Inglesa). Flotile velel admirál Francis Drake a vojákům generál John Norreys. Připojila se k nim flotila Antónia Prior z Crato vyhnaného z Portugalska, jehož vláda byla ukončena před sedmi lety. Flotila čítala šest válečných galeon, šedesát obchodních ozbrojených lodí a dvacet velkých člunů. K nim se připojilo šedesát malých obchodních ozbrojených lodí Holanďanů s celkem 5000 námořníky a více než 18000 vojáky. Cílem bylo dobýt Lisabon a La Coruña. Viz Sir Francis Drake.

K obraně Lisabonu bylo k dispozici dvacet sedm galér s 5200 námořníky admirálů Martina de Padilla y Manrique a dona Alonso de Bazán. Dále přes 5000 vojáků pod velením generála Pedro Henriquez de Azevedo a generála portugalských spojenců Teodósio II. de Braganza.

Anglická invaze byla na hlavu poražena. Čtyřicet lodí bylo potopeno či zajato, třicet šest lodí dezertovalo, mrtvých bylo 15000 a 5000 dezertovalo. Španělská a portugalská obrana měla jen 900 mrtvých včetně civilních obyvatel a beze ztrát na lodích.

V roce 1590 se podílel na obraně proti intervenci Angličanů v severní Francii, viz Martin Frobisher.

Byl pověřen velením eskortních flotil zlatých galeon plujících z Mexika. V září 1591 u Azorských ostrovů se jeho flotila 55 většinou dopravních lodí střetla s anglickou flotilou válečných lodí admirála sira Thomase Howarda. Angličané byli po krátkém boji zahnáni a přitom byl zajat manovar REVENGE, viz Sir Richard Grenville.

V roce 1594 admirál don Alonso de Bazán eskortoval zlaté galeony do Španělska. U Azor opět zvítězil nad anglickými piráty, tentokrát pod velením admirála George Clifford z Cumberlandu.

V roce 1595 se v Cádizu podílel na přípravách nové 2. Armady pro invazi do Anglie.

30.6.1596 však v Cádizském zálivu (Golfo de Cádiz, 36°50′N 7°10′W) překvapivě udeřila anglo-holandská flotila lordadmirála viz lord Charles Howard, 1. hrabě z Nottinghamu, o síle 150 lodí a 14 000 mužů.

Admirál don Alonso de Bazán pod velením velkoadmirála viz don Alonso Pérez de Guzmán vévoda z Medina-Sidonia měli pro obranu Cádizu jen 40 lodí s asi 5 000 muži. Cádiz byl 15.7.1596 Angličany dobyt. Španělé ztratili 36 lodí a kolem 4 000 mrtvých. Anglo-holandské ztráty činily 10 lodí a přes 2 000 mrtvých. Na základě toho musela být připravovaná španělská invaze do Anglie na čas odložena.

Admirál don Alonso de Bazán v této bitvě pravděpodobně padl.

 

Don Martín de Bertendona y Goronda *1530 - +1607. Španělský kapitán a admirál. Proslavil se obranou La Coruña a zajmutím anglického manovaru REVENGE.

Pocházel z významné španělské šlechtické rodiny v Bilbao, která vlastnila loděnici a flotilu obchodních lodí. Již od dětství byl vychováván jako námořník. Byl členem admirality Álvara de Bazán y Guzmán.

V průběhu let 1574-85 bojoval proti vlámským povstalcům.

V roce 1583 byl velitelem flotily, která střežila Atlantické pobřeží. Poté se podílel na plánování, organizaci a výstavbě Felicissima Armada (Neporazitelné loďstvo, Invencible Armada, Grand Armada). Viz don Álvaro de Bazán y Guzmán marqués Santa Cruz de Mudela.

V roce 1587 však byla část Armady v Cádizu napadena a zničena, viz sir Francis Drake.

9.2.1588 velkoadmirál Álvaro de Bazán zemřel a byl nahrazen Alonsem Pérezem de Guzmánem vévodou Medina-Sidonia.

Don Martín de Bertendona byl ustanoven admirálem šesté eskadry z Levanta (Itálie) ve flotile Felicissima Armada na lodi LA REGAZONA (RAGUSANA).

Už s předstihem poukazoval na slabiny španělské námořní taktiky čtvercových formací a schopnost Angličanů nenechat si vnutit španělský způsob boje muže proti muži po zahákování lodi.

V červenci 1588 vyplula z Lisabonu a z La Coruña spojená portugalsko-španělská Felicissima Armada, viz sir John Hawkins.

Cílem invaze v Anglii bylo zajmout královnu, vysoké státní úředníky a změnit politický systém.

V noci 7.8.1588 v Calais na Armadu zaútočilo několik branderů a podařilo se jim potopit pět lodí a tím rozbít formaci Španělů. Jednotlivé španělské lodě už byly snadnou kořistí pro flotily Frobishera a Nassaua. Během bojů byla jeho loď poškozena. Dnes je tato bitva známá jako bitva u Gravelines.

Don Martín de Bertendona se po návratu do La Coruña zotavoval. Poškozená loď byla rozebrána.

V roce 1589 vyplula do Španělska flotila English Armada (Contra Armada, Invencible Inglesa). Flotile velel admirál sir Francis Drake a vojákům generál John Norreys. Připojila se k nim flotila Antónia Prior z Crato vyhnaného z Portugalska, jehož vláda byla ukončena před sedmi lety. Anglická flotila čítala šest válečných galeon, šedesát obchodních ozbrojených lodí a dvacet velkých člunů. K nim se připojilo šedesát malých obchodních ozbrojených lodí Holanďanů. Celá flotila tak měla kolem 5000 námořníků a přes 18000 vojáků. Cílem bylo s částí flotily dobýt La Coruña a s částí Lisabon.

Španělskou obranu La Coruña organizoval zástupce starosty Juan Pacheco de Toledo markýz z Cerralbo. K dispozici měl několik set mušketýrů Alvara Troncoso a 4000 vojáků. Dále tři galeony, jednu karaku a dvě galéry s 1500 námořníky pod velením admirála dona Martína de Bertendona. Angličanům se podařilo vylodit na břehu, odkud byli zatlačeni do moře. Bertendona lodě přemístil a dál Angličany ostřeloval. Angličané byli po několika hodinách boje na hlavu poraženi. Angličané ztratili několik lodí a Bertendona žádnou. Viz Maria Mayor Fernández de Cámara y Pita.

Martín de Bertendona se nadále podílel na reorganizaci španělského loďstva jako velitel Levantské eskadry kotvící v Biskajském zálivu. V této funkci byl po zbytek života.

V září 1591 na lodi SAN BERNABÉ ve flotile admirála dona Alonso de Bazán u Azorského ostrůvku Flores po bitvě s Angličany zajal manovar REVENGE z flotily admirála lorda Thomase Howarda, 1.hraběte ze Suffolku, viz REVENGE.

V letech 1592-94 se podílel na intervenci v Brestu, zejména rozbití anglické blokády a dobytí pobřežních pevností, viz sir Martin Frobisher.

Od roku 1595 se podílel na přípravě nové 2. Armady proti Anglii. 2. Armada však byla v Cádizském zálivu (Golfo de Cádiz, 36°50′N 7°10′W) 30.června 1596 napadena anglo-holandská flotilou lordadmirála viz lord Charles Howard, 1. hrabě z Nottinghamu, o síle 150 lodí a 14 000 mužů. 2. Armada byla z větší části zničena a Cádiz byl 15.července 1596 dobyt.

V roce 1604 Španělsko uzavřelo s Anglií mír. O tři roky později don Martín de Bertendona y Goronda zemřel.

 

Isabela Barreto de Castro *1567 Pontevedra, Galicia - + 1612.

Španělská cestovatelka. Je patrně vůbec první ženou na světě, která byla jmenována do hodnosti admirála.

Byla dcerou portugalského vojáka, španělského conquistadora v Peru Nuño Rodrígueze Barreto a Španělky Mariany de Castro, vnučka 19. guvernéra Portugalské Indie Francisca Barreto.

V únoru 1569 se z neznámého Pacifiku vrátila výprava admirála Álvara de Mendaña de Neira, se kterým se Isabela už několikrát setkala na dvoře místokrále v Limě. Isabela se s Álvarem blíže seznámila na akademické půdě, kde admirál prezentoval své zpracované objevy a poznatky z plavby Pacifikem a při průzkumu objevených Šalamounových a jiných ostrovů. Po asi pětileté známosti se Isabela Barreto de Castro provdala za Álvara de Mendaña de Neira roku 1585 v Limě.

Počátkem devadesátých let Álvaro de Mendaña de Neira začal s přípravou další výpravy. Kromě průzkumu bylo hlavním cílem založit kolonii na Šalamounových ostrovech.

Pod velením admirála Álvara de Mendaña de Neira byla sestavena flotila čtyř lodí, vlajkové SAN GERÓNIMO, druhé vlajkové SANTA YSABEL, menší SANTA CATALINA a galioty SAN FELIPE. Posádka se sestávala z 378 mužů, žen a dětí kolonistů. Po boku admirála stála jeho manželka Isabela Barreto de Castro, s níž pluli také její tři bratři a sestra. Na svou vlajkovou loď si Álvaro de Mendaña de Neira zvolil jako kormidelníka Portugalce ve španělských službách Pedra Fernandese de Queirós. Flotila španělských kolonistů opustila Callao 9. dubna 1595.

Během prvního měsíce plavby bylo na palubách uzavřeno patnáct sňatků. 21. července 1595 flotila přistála u ostrovů, které byly pojmenovány Markézy po García Hurtado de Mendoza y Manrique, IV. markýzy z Cañete manželky místokrále Peru. Ač byli kolonisté domorodci vřele přivítáni, došlo po asi dvou týdnech pobytu ke krvavému střetu, při němž bylo pobito přes dvě stě Markézanů. Po vyplutí byly objeveny severní ostrůvky dnešních Cookových ostrovů. Pak kolonisty začala stíhat smůla a nedařilo se najít Šalamounovy ostrovy a ani jinou zem. Během hledání země byla v bouři ztracena druhá vlajková loď SANTA YSABEL.

Až 8. září 1595 spatřili ostrov domorodci zvaný Nando, který z vděčnosti vyčerpaní kolonisté pojmenovali Santa Cruz. Lodě zakotvily v zátoce dnes zvané Graciosa Bay (Zátoka Milosrdenství). Se svolením domorodců počala výstavba kolonie. Morálka a zdravotní stav většiny nebyl nijak valný, šířila se malárie a někteří katoličtí šlechtici se chovali k ostrovanům nevybíravě. Po vraždě domorodého krále Malope se osada Španělů začala rozpadat.

Admirála Álvara de Mendaña de Neira však sužovala žlutá zimnice. Svou manželku Isabelu Barreto de Castro přede všemi svědky jmenoval admirálkou. Jejiho bratra Lorenza Barreto de Castro jmenoval kapitán-generálem. O pár dní později 18. října 1595 Álvaro de Mendaña de Neira zemřel.

Pomsta domorodců za krále se stupňovala a 30. října 1595 admirálka Isabela Barreto de Castro rozhodla opustit ostrov Santa Cruz. Také kormidelníka Pedra Fernandese de Queirós povýšila na hlavního navigátora. Necelých sto šedesát přeživších a plavbyschopných kolonistů soustředilo zásoby na vlajkovou loď SAN GERÓNIMO a 18. listopadu opustili ostrov. Pod velením admirálky zamířili k Filipínám.

Během dlouhé plavby admirálka dokázala udržet kázeň a dobrou morálku. Přesto se několik námořníků pokusilo o vzpouru. Tu s pomocí kapitán-generála a hlavního navigátora se podařilo vyřešit. Čtyři z buřičů, kteří se již dříve několikrát provinili, byli oběšeni a zbytek vzbouřenců začleněn do posádky. Během několikaměsíční plavby posádku sužovalo vyčerpání, nemoci i úmrtí. Na Filipínách v Manile zakotvili 11. února 1596 v počtu jednoho sta kolonistů.

Admirálka Isabela Barreto de Castro byla oceněna za své úspěšné velení, udržení pořádku a odhodlání dokončit plavbu. Hlavní kormidelník Pedro Fernandese de Queirós byl především oceněn za věrnost španělské koruně a oddanost právě admirálce, které byl nejednou oporou.

Ještě téhož roku se Isabela Barreto de Castro provdala za Fernanda de Castro, generála námořnictva a rytíře Řádu sv. Jakuba (Caballero de la Orden de Santiago). V roce 1597 se s manželem vrátila do Nového Španělska (Mexiko), kde žili několik let v Acapulcu. Pak dostali pověření a odstěhovali se do Guanaco v dnešní Argentině.

 

Odtud dále se zdroje značně rozcházejí. Jedni historici tvrdí že se později vrátila do Peru, kde roku 1612 zemřela a má být pohřbena v Castrovirreyna. Jiní historici oponují, že se vrátila do Španělska, domáhat se svých práv na Šalamounových ostrovech, a zemřela v Galicii také roku 1612.

Příběh admirálky Isabely Barreto de Castro je zachycen v historickém románu „The Islands of Unwisdom“. Spisovatel Robert Graves román vydal v roce 1949 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

Historický román „Je te vois reine des quatre parties du monde“ od francouzské autorky Alexandry Lapierre byl vydán v roce 2013. Do španělštiny knihu přeložil Juan Camargo Sánchez s názvem „Serás Reina del mundo“. Do italštiny přeložil L. Vetta pod názvem „La regina dei mari“, která vyšla v roce 2014.

 

Willem Barents holandsky Barentsz *1550?? Formerum – +20.6.1597 Nová Země (Новая Земля́, Novaja Zemlja). Holandský mořeplavec, průzkumník a objevitel. Roku 1594 velel jedné ze dvou lodí C.Naije při hledání severovýchodní cesty do Číny. V letech 1594 až 1596 vedl postupně další tři expedice. Objevil Špicberky, Medvědí ostrovy a jako první zmapoval již dříve známou Novou Zemi. Při třetí výpravě u Nové Zěmě zůstala jeho loď uvězněna v ledu. S posádkou rozebrali loď, postavili si přístřeší a uskutečnili první přezimování v Arktidě. Na jaře 1597 expedice na dvou záchranných člunech vyrazila domů. Většina mužů plavbu přežila, Barents na cestě domů vyčerpáním zemřel.

V roce 1871, tedy po 274 letech bylo v Nové Zemi objeveno zachovalé obydlí Barentsovy výpravy.

Jméno Willema Barentse dnes nese Barentsovo moře, Barentsův ostrov, osada Barentsburg na Špicberkách a pobočka Leeuwaardenské univerzity na Terschellingu.

 

Gerrit van Beuningen také Gerard van Boningen *1560 Emden - +7.11.1599. Německý exulant a holandský námořník, kapitán, viceadmirál a korzár.

Pocházel z nuzných poměrů. V mládí pro svou nekatolickou víru musel uprchnout. V Holandsku vstoupil k námořnictvu, kde sloužil jako plavčík. Postupně se vypracoval na kapitána korzárských a obchodních lodí. V roce 1588 se pod velením viz admirál Justinus van Nassau jako spojenec Angličanů podílel na odražení španělské invaze do Anglie viz sir John Hawkins. Poté se v Holandsku oženil se Sarou Cruydenier.

V roce 1592 se Gerrit van Beuningen plavil do Lisabonu pod velením viz Cornelis de Houtman. Tam strávili dva roky získáváním informací o mořských proudech, větrech, državách a dalších podrobnostech v jižní a jihovýchodní Asii. Portugalci a Španělé své objevy přísně tajili, ale podařilo se jim je získat. Po dvou letech se s úspěchem vrátili do Amsterdamu.

Poté se Gerrit stal kapitánem pro Obchodní společnost z Rotterdamu (předchůdce Holandské Spojené Východoindické společnosti VOC) rejdařů Pieter van der Hagena a Johan van der Vekena. Ti financovali jednu z prvních plaveb Holanďanů na dálný východ.

Na vlajkové galeoně DE HOOP byl rejdaři ustanoven velitelem výpravy pěti lodí viz admirál Jacob Mahu, u něho je celý seznam flotily. Gerrit van Beuningen byl ustanoven kapitánem galeony HET GELOOF.

Hlavním navigátorem celé flotily byl rejdaři ustanoven viz William Adams (Miura Anjin) na lodi DE HOOP.

Hlavním cílem výpravy byly Molucké ostrovy, kde měli prodat zboží a za získané peníze nakoupit koření. Náhradním cílem byla Čína nebo Japonsko. Protože bylo Holandsko ve válečném stavu se Španělskem a v tomto období i s Portugalskem, mohli napadat nepřátelské lodě a drancovat jejich kolonie.

Na lodích bylo zboží v celkem padesáti velkých truhlách. Byly to hrubé tkaniny, skleněné korálky, zrcadla a brýle, železné nástroje, zbraně, hřebíky, kladiva, pancíře a 500 mušket.

Po vyplutí z Rotterdamu se flotila 27.6.1598 shromáždila u ostrova Texel v Severním moři.

V září při plavbě podél afrických břehů posádku sužovaly kurděje a jiné tropické nemoci. Zemřelo přes dvacet mužů, včetně admirála Jacoba Mahu. Velení výpravy převzal jako admirál viz Simon de Cordes na galeoně DE HOOP. Viceadmirálem se stal Gerrit van Beuningen, který převzal velení na galeoně DE LIEFDE. Viz Sebald de Weert převzal velení na HET GELOOF a legendární viz Dirck Gerritszoon Pomp pro svou zkušenost převzal velení na DE BLIJDE BOODSCHAP.

Z Guinejského zálivu vypluli až v lednu 1599. Portugalci a Španěly přísně utajovaný Magalhãesův průliv nalezli až počátkem dubna 1599. Pro nepříznivé větry jej zdolávali další 4 měsíce, kdy lodě byly rozptýleny. Během plavby průlivem na následky kurdějí a vyčerpáním zemřelo přes 120 dalších námořníků.

V září 1599 se v Pacifiku shledaly galeony DE LIEFDE a DE HOOP na smluveném místě. V listopadu se admirál Simon de Cordes rozhodl (severně od Valparaisa) doplnit zásoby. Byli však napadeni domorodci a ztratily značnou část posádek, padli i admirál Simon de Cordes a viceadmirál Gerrit van Beuningen. Po úniku si posádka DE LIEFDE zvolila za kapitána svého navigátora viz Jacob Janszoon Quaeckernaeck.

 

Jurriaan van Boekhout také Jeuriaen van Bockholt, Boekhoudt či Bokholt *1568 Dordrecht - +23.8.1599 Magalhãesův průliv. Holandský kapitán a korzár.

V dětském věku přišel o rodiče ve válce. Sirotek Jurriaan byl úřady přidělen na obchodní loď jako plavčík. Postupně se vypracoval na důstojníka a sloužil také na korzárských lodích. V roce 1588 se pod velením viz admirál Justinus van Nassau coby spojenci Angličanů podílel na odražení španělské invaze do Anglie viz lord Charles Howard, 1.hrabě z Nottinghamu (Howard Effingham).

Kolem roku 1595 již jako kapitán vstoupil do služeb vznikající Obchodní společnosti z Rotterdamu (předchůdce Holandské Spojené Východoindické společnosti VOC) rejdařů Pieter van der Hagena a Johan van der Vekena. Ti financovali jednu z prvních plaveb Holanďanů na dálný východ.

Na vlajkové galeoně DE HOOP byl rejdaři ustanoven velitelem výpravy pěti lodí viz admirál Jacob Mahu, u něho je celý seznam flotily. Jurriaan van Boekhout byl ustanoven kapitánem flujty DE TROUWE.

Hlavním navigátorem celé flotily byl rejdaři ustanoven viz William Adams (Miura Anjin) na lodi DE HOOP.

Hlavním cílem výpravy byly Molucké ostrovy (dnes v Indonésii), kde měli prodat zboží a za získané peníze nakoupit koření. Náhradním cílem byla Čína nebo Japonsko. Protože bylo Holandsko ve válečném stavu se Španělskem a v tomto období i s Portugalskem, mohli napadat nepřátelské lodě a drancovat jejich kolonie.

Na lodích bylo zboží v celkem padesáti velkých truhlách. Byly to hrubé tkaniny, skleněné korálky, zrcadla a brýle, železné nástroje, zbraně, hřebíky, kladiva, pancíře a 500 mušket.

Po vyplutí z Rotterdamu se flotila 27.6.1598 shromáždila u ostrova Texel v Severním moři.

V září při plavbě podél afrických břehů posádku sužovaly kurděje a jiné tropické nemoci. Zemřelo přes dvacet mužů včetně admirála Jacoba Mahu. Admirálem se stal viz Simon de Cordes, který přestoupil na galeonu DE HOOP.

Z Guinejského zálivu vypluli až v lednu 1599. Portugalci a Španěly přísně utajovaný Magalhãesův průliv nalezli až počátkem dubna 1599. To již byl kapitán Jurriaan van Boekhout nucen pro nemoc ulehnout. Pro nepříznivé větry jej zdolávali další 4 měsíce, kdy lodě byly rozptýleny. Během plavby průlivem na následky kurdějí a vyčerpáním zemřelo přes 120 dalších námořníků, včetně nemocného kapitána Jurriaana van Boekhouta. Posádka DE TROUWE si zvolila za kapitána svého důstojníka viz Balthasar de Cordes.

 

Nathaniel Butler *1577 - +1640?? Anglický kapitán, korzár a guvernér Bermud. Působil v Karibiku. Svou kariéru začal jako námořník ve službách hraběte z Warwicku. Pozornost si získal když zorganizoval záchranu posádky a děl ze ztroskotané lodi. Tato děla použil na vyzbrojení v právě budované pevnosti Southampton na Bermudách. V roce 1619 byl jmenován guvernérem Bermud. Postavil mnoho správních a hospodářských budov, včetně pevností a radnice State House (většina budov stojí dodnes). Jako jeden z prvních v Severní Americe v roce 1624 zavedl pěstování brambor a jeho přičiněním se tato plodina dostala i do Evropy. Po skončení mandátu guvernéra Bermud roku 1622 se vrátil na moře jako admirál flotily ve službách guvernéra Providence. V polovině roku 1639 zajal nedaleko přístavu Trujillo španělskou loď za níž získal výkupné šestnáct tisíc pesos. V září 1639 byl ve věku jednašedesáti let jmenován guvernérem Providence.

 

Jean Bart též Jan Baert *?.10.1650 - +27.4.1702. Francouzský kapitán, korzár působící v Lamanšském průlivu a admirál válečného námořnictva. Jako mladý sloužil v holandském loďstvu ve válce s Angličany. V roce 1672 vypukla válka mezi Francií a Holandskem kdy Jean přešel do služeb Francie na korzárskou loď kapitána Willema Dorna. V roce 1673 byl povýšen na poručíka a bylo mu svěřeno velení nad zajatou lodí. 1674 byl jmenován kapitánem a korzárem a průběžně zajal deset lodí. Roku 1675 se svou flotilou zajal najednou dvacetšest obchodních a dvě válečné holandské lodě. Jeho odvaha a úspěšnost upoutala pozornost krále Ludvíka XIV., který mu udělil šlechtický titul a vyznamenání. Po smíru Francie s Holandskem pověřil král Barta úkolem likvidovat piráty ve Středozemním moři. V roce 1689 vypukla válka s Anglií a roku 1691 Bart rozbil blokádu Dunkerque. A v tomto roce znovu propukla válka s Holandskem. 29.června 1694 brilantně uspěl zajetím velkého konvoje holandských spížních lodí a zachránil Paříž od hladovění. Roku 1696 už jako admirál vyhrál námořní bitvu s holandskou flotilou. Roku 1701 vypukla válka o španělské dědictví. Král dal Bartovi novou řadovou loď FENDANT se sedmdesáti děly. S touto lodí již Bart nevyplul protože zemřel na zápal plic.

 

John Ballatt *?? - +1707??. Anglický námořník, lodní lékař a chirurg. Věrně sloužil na korzárských lodích v Karibském moři. Plavil se s Woodesem Rogersem a Williamem Dampierem.

 

Edward Barlow *1660?? - +1710??. Anglický kapitán sloužil u Královského válečného námořnictva a později u anglické Východoindické společnosti. Doprovázel jako ochrana obchodní lodě do a z Indie. Také doprovázel velký mogulský konvoj, který vezl poutníky do Mekky. Proslavil se jeho úspěšnou obranou před útokem pirátů Williama Kidda z lodi ADVENTURE GALLEY v roce 1696.

 

Vitus Jonassen Bering též Behring *?.8.1681 Horsens – +19.12.1741. Dánský mořeplavec v ruských službách. Tam vstoupil za Severní války roku 1703 jako důstojník u baltské flotily. V letech 1710–1712 byl důstojníkem u azovské flotily v Taganrogu za rusko-turecké války. Roku 1712 se vrátil k baltské flotile. V roce 1714 se oženil s Ruskou, 1715 navštívil rodné město.

V únoru 1725 vyrazila První kamčatská výprava, která měla tyto cíle: mapovat pobřeží východní Sibiře, ověřit spojení Asie s Amerikou a bezpečnost hranic Ruska na Dálném východě. Na Kamčatce 1727 postavil loď SV.GAVRIL a 13. července 1728 se vydal podél Kamčatky na sever. Za rok se dostal k nejvýchodnější části Čukotského poloostrova. Zkusil proplout mezi Asií a Amerikou a dokázal že kontinenty jsou oddělené.

V létě 1730 byl pověřen naplánovat výpravu s úkoly: změřit velikost Sibiře, zjistit zeměpisnou polohu Japonska, najít severní cestu z Evropy a prozkoumat severní Pacifik.

Roku 1733 začala druhá kamčatská expedice, s pětisty muži. V Tobolsku je posílilo dvěstě vojáků a asi patnáctset vyhnanců. V červenci 1735 z Jakutska vypluly dvě lodě po řece Leně do Seveverního moře. První loď měla za cíl Pacifik a druhá loď plula na západ do Archangelska. Lodě nedopluly a vrátili se, proto se věřilo že severní průjezd lodí z Evropy do Asie neexistuje. Cestu objevil až v roce 1878-1879 Švéd Erik Nordenskjöld. Roku 1737 se Bering vrátil do Ochotska. Pak mapoval z moře část Kamčatky, Kurilské ostrovy a severní Japonsko.

8.září 1740 přdpluly na lodích SV.PETR které velel Bering, a SV.PAVEL kde velel Alexej Čirikov. Na Kamčatce v Petropavlovsku, který založili přezimovali. V roce 1741 odpluli na východ. V bouři se lodě rozdělily, SV.PAVEL se po přistání na Aljašce vrátil 17.října 1741 do Petropavlovska. SV.PETR plul podél Aljašky a ostrovů Aleuty kde část posádky onemocněla kurdějemi. Při další plavbě ztroskotali na Komandorských ostrovech. 8.prosince 1741 Vitus Bering zemřel. Tento ostrov byl přejmenován na Beringův ostrov. Zbytek členů vedený Svenem Waxellem se 27.srpna 1742 vrátil do Petropavlovska. Po devíti letech skončila Velká ruská expedice Vituse Beringa. O něco později začalo pozvolné ruské osidlování Aljašky.

 

Jonathan Barnet *1695?? - +?? Britský kapitán a lovec pirátů. Působil u Královského válečného námořnictva v Atlantiku a Karibiku. V roce 1720 pirát Jack Rackham zajal loď WILLIAM plující z ostrova Nassau. Guvernér Baham Rogers Woodes vydal zatykač na Jacka Rackhama. V tu dobu guvernér Jamajky Nicholas Lawes pověřil Barneta dopadnout Jacka Rackhama. Byla vypravena šalupa (angl. sloop) TYGRE, která byla těžce vyzbrojena děly a kromě posádky dvaceti mužů Královského námořnictva, měla v podpalubí skrytý oddíl britských vojáků. Po úspěšném zajetí piráta Rackhama na lodi WILLIAM, britská admiralita rozhodla o vzniku nového typu lodi korveta (angl. sloop of war). Jejím úkolem byl doprovod a ochrana obchodních lodí.

Ano, poznali jste komodora Norringtona ze série filmů Piráti z Karibiku. Právě tak vypadal Jonathan Barnet, který byl filmařům vzorem pro vytvoření komodora Norringtona.

 

Matúš Móric Michal František Serafín August Benyowsky známý jako Móric Beňovský, Maurice Auguste de Benyowsky *20.9.1746 Vrbová, Slovensko - +23.5.1786 Madagaskar. Slovenský šlechtic, dobrodruh, rakouský voják, velitel v polské armádě, námořní kapitán samouk z nouze, plukovník francouzské armády, cestovatel, objevitel, spisovatel, guvernér a král Madagaskaru s vlastní vlajkou, kolonizátor.

Byl jeden ze čtyř dětí Sámuela Benyovszkého, plukovníka rakouských husarů a baronky Rozália Révay z Trebosztó, která byla již podruhé vdaná. Móric v letech 1759-60 studoval na piaristické koleji v Szentgyörgy (dnes Svätý Jur) na předměstí Pressburg (dnes Bratislava). V roce 1760 však jeho rodiče zemřeli a majetek propadl matčiným dětem z prvního manželství, včetně péče o nezletilé sourozence Beňovské.

V roce 1762 Móric nastoupil jako vojenský důstojník rakouské armády v Sedmileté válce (1755-63). Měl však názory proti katolické církvi a jejím dogmatům (která stále trvají) a spory s autoritami až v roce 1764 dezertoval.

V roce 1765 uzurpoval matčino dědictví, které legálně patřilo švagrovi, ten jej žaloval. Soud probíhal v Nitře. Než došlo v roce 1767 k hlavnímu líčení, Móric Beňovský uprchl z Rakouska-Uherska do Polska, kde se přes rok toulal. 20.4.1768 se oženil s Annou Zuzanou Hönschovu. Pak se obrátil na polského hraběte Kazimierz Pułaskiho. Pod jeho velením v letech 1769-70 se přidal k Polskému národnímu odboji (Barská Konfederace), neboť došlo k vpádu carského Ruska do Polska.

Móric Beňovský jako velitel polské jednotky byl po prohrané bitvě s dalšími polskými odbojníky zajat a odvlečen do Kazaně. Podařilo se mu utéci do Petrohradu a ukryl se na holandské lodi. Holandský kapitán jej však vydal ruským strážím. Móric byl deportován do vyhnanství na Kamčatku.

V květnu 1771 se mnoho věznů, hlavně polských a ruských, vedených Móricem Beňovským vzbouřilo. Podařilo se jim získat zbraně, peníze a uprchli do přístavu a 23.5.1771 s ukradenou lodí vypluli do Pacifiku. Při plavbě kotvili na Aleutských ostrovech, Aljašce, v Japonsku a Formose (dnes Tchaj-van), kde 27.8.1771 přistáli v ústí řeky Dongšan (冬山河, 24°40′3.1″N 121°48′41.1″E). Tam Móric po několik týdnů prozkoumával ostrov. Nakonec po dalších dvou měsících plavby přistáli v Macau. V Macau prodali loď, navázali styky s Francouzi a ti je pak vzali do Evropy. Cestou se také zastavili na Madagaskaru. Ve Francii přistáli v červenci 1772, kde se Móric Beňovský shledal se svou ženou. Jeho posádka se rozešla, jen dva Rusové s ním zůstali a provázeli Mórice Beňovského až do konce života. Koncem léta 1772 přišel do Paříže. Zkušenosti a pověst Mórice Beňovského zaujaly francouzského krále Ludvíka XV., který souhlasil s myšlenkou kolonizovat Madagaskar a nabídl Móricovi místo guvernéra Madagaskaru.

Guvernér Móric Beňovský v únoru 1774 přistal na Madagaskaru v Antongilské zátoce (Baie d'Antongil, 15°45′S 49°50′E), poblíž dnešní Maroantsetra. Měl s sebou vojenskou hotovost 21 důstojníků a 237 dobrovolníků. Postavili opevnění Louisbourg, vysušili močály, zřídili silnice, domy a nemocnici. To se nelíbilo francouzským guvernérům sousedních ostrovů Mauricius a Réunion a poslali do Paříže Mórice očerňující stížnosti. Po vyšetření byly stížnosti zamítnuty. Guvernér Beňovský byl 1.10.1776 domorodými kmenovými náčelníky zvolen králem Madagaskaru (Ampanjakabe). Ještě ten rok se Móric vrátil do Paříže, kde byl za svou službu Francii na příkaz krále Ludvíka XVI. povýšen na generála a byly mu uděleny vojenský řád Saint Louis a doživotní renta.

Od roku 1777 se přátelil s Benjaminem Franklinem, vyslancem Velké Unie (USA) ve Francii. Vyslance si oblíbily i dcery Beňovského. Také se shledal s přítelem z Polska, hrabětem Kazimierz Pułaskim, který byl ve Velké unii živoucí legendou. S dalšími francouzskými a polskými dobrovolníky se chystali podpořit americké kolonisty v boji proti Anglii za svou nezávislost. Móric Beňovský po Kazimierz Pułaskim poslal nabídku Američanům využít Madagaskar jako základnu v boji proti Angličanům. Nabídku však kongres Velké Unie odmítl, protože si nechtěli znepřátelit Francii.

Tou dobou Móric nabídl své služby také rakouské císařovně Marii Terezii. Žádal ji též o odpuštění trestu a svolení k návratu domů. Slavný Móric Beňovskéh byl 17.10.1777 amnestován, stíhání z dřívějška bylo zrušeno a mohl se na přelomu let 1777-78 vrátit do rodné Vrbové. Odtud nadále korespondoval s francouzskými úřady. Móric nabíl císařovně, že vybuduje obchodní loďstvo a námořní cesty. Především usiloval o spojení slovenského Komárna s chorvatskou Rijekou.

V dubnu 1778 byl Móric Beňovský osobním listem císařovny povýšen do hraběcího stavu. Obdržel též odmítnutí svého návrhu o obchodním loďstvu. V letech 1778-79 sloužil ve válce Rakouska proti Prusku o Bavorské dědictví.

V roce 1779 odplul do Ameriky, kde sloužil pod generálem Kazimierz Pułaskim v revoluci za nezávislost. Pod jeho velením bojoval o Savannah, zde však Kazimierz Pułaski padl. Po prohrané bitvě se Móric vrátil do Evropy. V Rakousku roku 1780 opakoval návrh o nutnosti vybudovat námořní obchod, který byl opět zamítnut.

V roce 1782 cestoval do Ameriky, kde se s pomocí Benjamina Franklina seznámil s generálem Georgem Washingtonem a jeho ženou. Hrabě Móric nabídl, že pro americkou revoluci v Německé říši a Francii shromáždí vojsko. Washington umožnil hraběti Móricovi předložit kongresu svůj obnovený návrh základny na Madagaskaru proti Anglii. Návrh byl opět zamítnut, neboť se vztahy Unie s Británií zlepšily. Na zpáteční cestě do Evropy se zastavil na ostrově Haiti v Saint Domingue, kde jeho bratr Ferenc Benyovszky sloužil jako důstojník v řadách francouzských koloniálních vojsk. Po návratu Beňovský obdržel v roce 1783 od císaře Josefa II. oprávnění k založení rakouské kolonie na Madagaskaru a zárověň byl jmenován jejím guvernérem. Z finančních důvodu k tomu nedošlo.

Hrabě Móric Beňovský postrádal pozornost Francie, Rakouska i USA, obrátil se tedy na Británii a požádal o vyslání expedice na Madagaskar. Téhož roku v Anglii dokončil francouzsky psané rukopisy pamětí "Mémoires de Maurice Auguste, Comte de Benyowsky." (dnes uloženy v Britské knihovně). Paměti svěřil João Jacinto de Magalhãesovi (potomek Fernão de Magalhãese). Ten je přeložil do angličtiny a 4 svazkovou biografii v roce 1790 vydal. Beňovský ve svých pamětech také popsal plavbu Pacifikem, kdy s polskou a ruskou osádkou provedli několik objevů. Také zdůraznil, že se považuje za Poláka. Kniha byla přeložena do němčiny roku 1790; do francouzštiny, holandštiny a švédštiny roku 1791; polštiny 1797; slovenštiny roku 1808; maďarštiny roku 1888; opět do němčiny, ale v Rakousku 1816. Kniha se stala světovým bestsellerem.

V roce 1784 guvernér Beňovský jmenoval J.H.Magellana pověřencem pro Madagaskarský stát a oprávnil jej pro zastupování ve všech hospodářských a politických záležitostech ostrova. Hrabě Móric Beňovský se seznámil s obchodníky Messonierem a Zollikoferem z Marylandu a Baltimore. Ti přijali nabídku Beňovského obchodovat s kolonií Madagaskar. Na lodi INTERPID vyplul Móric na Madagaskar jako zástupce Británie. Kvůli bouři nouzově přistáli v Brazílii. V roce 1785 přistáli na Madagaskaru. Beňovský zorganizoval ve Foulpointe povstání domorodců proti Francouzům. Pak začal na Východním mysu (Cap Est, 15°16'S 50°29'E) budovat hlavní město své miniříše, které nazval po sobě „Mauritania“. Jeho obchodní partneři dostali ve městě pozemky a obchodovalo se především s otroky.

Francouzské úřady byly pobouřeny událostmi na Madagaskaru. Francie vyslala z kolonie Pondicherry v Indii na Madagaskar v tichosti válečnou výpravu. Ta 23.5.1786 provedla překvapivý úder. Během boje hrabě Móric Beňovský padl společně s oběma dlouholetými ruskými přáteli, s nimiž byl i pohřben.

Móric Beňovský je první slovenský autor celosvětového bestselleru.

Životopis Mórice Beňovského inspiroval mnohé autory a je připomínán ve francouzské opeře „Benyowsky a vyhnanci z Kamčatky“; v německé tragikomedii „Hrabě Benyowsky – spiknutí na Kamčatce“; ruském historickém románu „Říše slunce“; klavírní hře „Benyovszky“; polské epické básni „Beniowski“; slovenském románu „Dobrodružství Mórice Benyovszkého“ od Jozefa Nižňanského; francouzském historickém románu „Král Madagaskaru“ (SNDK, Praha 1967), byl předlohou stejnojmenné divadelní hry; českoslovesko-maďarském TV seriálu „Vivat Beňovský!“ (1975); slovenském dokumentárním filmu „Kráľ kráľov bol z … Vrbového“ (1996); slovenském TV dokumentu „Moric Beňovský žije!“ (2012).

Dále jej připomíná na Madagaskaru u Východního mysu ostrůvek Benyowsky na starších mapách. V hlavním městě Madagaskaru v Antananarivu je ulice Rue Benyovski. Také v maďarských městech je po něm pojmenováno mnoho ulic.

 

James Bowen *1751 Ilfracomb, Devon - +27.4.1835 Devon. Kapitán a admirál Královského námořnictva Velké Británie. James začal svou kariéru v roce 1764 na otcově obchodní lodi, stejně jako jeho bratr Richard. Později mu bylo svěřeno velení jedné z otcových lodí. Jeho otec obchodoval mezi Afrikou, západní Indií a Bristolem v Anglii. V roce 1776 James vstoupil do Královského námořnictva. Jako kadet v letech 1781-89 sloužil na HMS ARTOIS pod velením Johna MacBrideho. 5.srpna 1781 se zúčastnili bitvy o Dogger Bank.

V roce 1793 vypukla válka mezi Francií a Anglií. Admirál lord Howe jmenoval Jamese Bowena velitelem vlajkové lodi, kterou byla řadová bitevní loď 1. třídy HMS QUEEN CHARLOTTE. 1.června roku 1794 se v bitvě známé jako Glorious First of June (nebo francouzsky Combat de Prairial) střetli s francouzskou flotilou vedenou kontraadmirálem Louis Thomas Villaret de Joyeuse na řadové bitevní lodi 1. třídy MONTAGNE. Během bitvy Bowen navrhl admirálovi Howe několik manévrů, kterými úspěšně ukončili bitvu. 23.června 1794 byl Bowen povýšen na poručíka. Později se jako nadporučík na lodi HMS QUEEN CHARLOTTE pod velením admirála Bridporta zúčastnil 23.června 1795 bitvy u Groix. 2.září byl povýšen na kapitána a dostal loď 3. třídy HMS THUNDERER se sedmdesátičtyřmi děly a sloužil v západní Indii. V březnu 1798 dostal velení na lodi 5. třídy HMS ARGO s čtyřicetičtyčmi děly (dále jen ARGO). 5.května v La Manche nalezl člun s vyčerpaným kapitánem Sidneyem Smithem, který utekl z francouzského zajetí. Krátce na to James s ARGO odplul do Středozemního moře posílit flotilu pod velením komodora Duckwortha. 29.září zajali španělskou loď NOSTRA SENIORA DE LA ALDEA. V listopadu 1798 při obsazování ostrova Menorca (sv od Mallorcy) anglickými námořními vojsky dostal Bowen rozkaz pronásledovat právě zpozorovanou skupinu pěti španělských lodí na cestě z Barcelony do Mahón s nákladem hotovosti osmimilionů reálů (asi stomilionů současných Kč). Po pronásledování 13.listopadu zajal korvetu PETEREL a pak i fregatu FLORA. Této španělské lodi velel kapitán don Antonio Franco Gandrada. Dále 22.listopadu Bowen zajal VIRGIN SOLIDAD s nákladem látek do Barcelony a nedlouho poté zajal další loď MADONNA DEL ROSARIO. 6.února 1799 ARGO a HMS LEVIATHAN překvapily španělské fregaty kotvící u Bahia de Alcudia na Mallorce. Po pronásledování v bouři byla fregata SANTA THERESA dostižena a k ránu zajata. Druhá fregata PROSERPINE unikla. 16.února posádky lodí ARGO, LEVIATHAN a HMS CENTAUR dobýval\ a obsadil\ město Cambrelles, kde zajaly asi deset lodí naložených pšenicí a vínem, včetně válečné tartany VELON MARIA. V květnu 1799 Bowen odplul do Alžíru s posilami vojsk pro místní posádku. 6.srpna zajali španělskou šalupu INFANTA AMELIA. Poté byl Bowen s lodí odvelen ze Středomoří a 18.srpna přistál v Portsmouthu. Zde v průběhu roku 1800 dopadl piráty na lodích: 1.března INDEPENDENTE, 2.března SAN ANTONIO a 1.května HARLEQUIN. 19.srpna 1800 Bowen zajal španělský lugr SAN ANTONIO. 21.října po asi patnácti hodinovém pronásledování zajal španělskou loď SAN FERNANDO s dvaadvaceti děly plující ze Santander do Vera Cruz s nákladem železa a látek. Dále se střetl s francouzsko-španělskou skupinou čtyř obchodních lodí vezoucí náklad železa a železné rudy. Dvě lodě při pronásledování potopil a dvě zajal: francouzskou brigu MARIA LOUISA a španělský bark VINCENTO. 24.-28.června 1801 ARGO s HMS CARYSFORT doprovodily pět transportních lodí s 85. pěším regimentem a s čtyřiceti dělostřeleckými bateriemi z Cowes do Portsmouthu.

V roce 1801 Východoindická společnost dala Bowenovi odměnu 400,- liber za doprovod a ochranu deseti obchodních lodí společnosti na cestě od Sv.Heleny do Anglie. V roce 1802 byla Bowenova služba oceněna darováním meče od britských obchodníků z Madeiry.

Po bitvě u La Coruñy Boven pod vedením generála sira Johna Moora v lednu 1809 transportoval a podporoval britská vojska ve válce s Napoleonem. Později krátce převzal velení nad řadovou lodí 2. třídy HMS DREADNOUGHT.

James Bowen byl členem vrchního velení admirality od 25.února 1816 do 25.srpna 1825, kdy odešel na odpočinek v hodnosti kontraadmirála.

James Bowen se oženil se sestrou kapitána George Nicholase Hardinga. Měli čtyři dcery a dva syny. Jamese *1770?? a Johna *1780 kteří také byli námořníci a kapitáni.

 

John Bowen *10.2.1780 - +20.10.1827. Důstojník Spojeného království a správce kolonie u Risdon Cove v Tasmánii.

Svou námořní kariéru začal v roce 1794 když vystudoval Královskou námořní akademii (Royal Naval College). Poté nastoupil jako poddůstojník na HMS ARGO, kde byl kapitánem jeho otec James Bowen (*1751 - +27.dubna 1835). V dubnu 1802 sloužil na lodi HMS LANCASTER u mysu Dobré Naděje kde byl povýšen na poručíka. Pak sloužil na lodi HMS GLATTON která transportovala vězně do trestaneckých kolonií v Novém Jižním Walesu (Austrálie). Po příjezdu do Port Jacksonu 11.března 1803 jej guvernér pověřil vybudováním nové kolonie Hobart (Risdon Cove) ve van Diemenově zemi - Tasmanie. Během čtyřletého pobytu a práce na kolonii se oženil s Marthou Hayes (+1823), se kterou měl dvě dcery. Také prozkoumal část Tasmanie. Objevil a zmapoval oblast Richmondu, uhelné doly, Coal River a oblast řeky Huon. V květnu roku 1804 byl povolán na moře a povýšen na velitele. V lednu 1806 byl kapitánem na lodi HMS CAMILLA s níž se v letech 1807-8 zúčastnil blokády Martinique a Guadeloupe. V únoru 1811 odmítl nabídku Roberta Peela, tajemníka pro kolonie stát se zastupujícím guvernérem ve van Diemenově zemi. Z důvodu, že není možné aby námořní kapitán velel pozemním jednotkám. Od roku 1812 do roku 1816 sloužil na HMS SALSETTE u břehů Indie. Po návratu do Anglie se 13.května 1825 oženil s Elizabeth Clowes. Roku 1827 po dlouhé nemoci zemřel.

 

Joshua Barney *6.7.1759 - +1.12.1818 Pennsylvanie. Americký kapitán a komodor.

V roce 1776 byl důstojníkem na lodi HORNET na straně revoluce proti britské koruně a napadl New Providence. Pak přestoupil na loď WASP a po brilantní akci v souboji s britskou brigou byl povýšen na poručíka. V roce 1782 se účastnil bitvy o Delaware Bay. Velel lodi HYDER ALLY a v této bitvě zajal britskou válečnou loď HMS GENERAL MONK. Po bitvě vstoupil do francouzského námořnictva. Roku 1812 byla další válka. Barney byl již ve službách US Navy jako kapitán a komandér flotily v Chesapeak Bay. Barney s pomocí ministra námořních sil Williama Jonese vymyslel plán na obranu přístavu. Velel flotile složené z lodí s malým ponorem aby mohl lépe manévrovat na řece. 7.června se mu podařilo vlákat do pasti britské lodě škuner HMS ST.LAWRENCE, řadové HMS DRAGON a HMS ALBION, které nedaleko St. Jerome Creek uvízly v řece. 10.června připluly další britské fregaty HMS LOIRE a HMS NARCISSUS a šalupa HMS JASSEUR, které Barneye donutily k ústupu do zátoky St. Leonard. Z bezpečí zátoky Barneyova flotila zdecimovala Brity. Britům se i přes úpornou obranu a ztrátu několika lodí podařilo vylodit své vojáky. 26.června 1818 "za pět minut dvanáct" přišli vojáci US Army plukovníka Deciuse Wadswortha a námořníci US Marine kapitána Samuela Millera. Vzápětí následovala bitva o Bladensburg, kde Barney s flotilou a pětisty námořníky přispěl k drtivé porážce Britů. Po bitvě podlehl následkům zranění.

 

Joseph Bavastro *10.5.1760 Janov - +?.3.1833. Italský kapitán a korzár.

Jeho matka utekla před porodem od manžela. Příjmení Bavastro měl po dědovi, který byl Španěl. Odmala pomáhal na lodi strýci Giovanni Battistu Parodimu. V dospělosti mu strýc svěřil stotunový škuner pro obchod ve Středozemním moři, tak se setkal s piráty.

Za francouzské revoluce pomáhal nezištně uprchlíkům. Roku 1800 se vyznamenal rozbitím blokády Janova během noci. S malými čluny a posádkou odsouzenců přepadli vlajkovou loď Britů, která řídila bombardování Janova. Boj trval asi hodinu.

Do francouzských služeb vstoupil v roce 1806 s úkolem potírat pirátství, zejména Britské. Používal sice malý čtyřdělový člun, ale rychlý a velmi obratný. Působil ve Středozemním moři a napadal anglické lodě a likvidoval námořní zločince. Bavastro se proslavil transportem vojsk do týlu anglických a rakouských sil v Jaderském moři. Je zajímavé, že vždy měl palebně slabší a mnohdy typově i starší lodě než poražení protivníci. Za své zásluhy byl několikrát vyznamenán a povýšen, osobně ho Napoleon Bonaparte označil za jediného vítězícího admirála.

Po uvěznění Napoleona na Elbě jej chtěl osvobodit, ale neuspěl. Pak se nějaký čas plavil u Jižní Ameriky. Okolo roku 1830 se vrátil do služeb Francie. Stal se velitelem přístavu v Alžíru. Roku 1832 mu král Filip udělil francouzské občanství. Následně Bavastro onemocněl a zemřel v sedmdesátitřech letech v Alžíru. Než vydechl naposled, řekl „Otevřete okna, chci vidět moře“.

 

Sir Francis Beaufort *27.5.1774 Navan - +17.12.1857. Irský hydrograf, kartograf a britský kontraadmirál královského námořnictva a tvůrce dnes známé Beaufortovy stupnice síly větru.

Francis Beaufort pocházel z rodu francouzských hugenotů. Jeho otec Daniel Augustus Beaufort byl kněz a člen Irské královské akademie a s matkou šlechtičnou Marií se přestěhovali z Londýna do Irska.

Francis byl dán na studia do Walesu a po studiích vypomáhal otci s tvorbou nové mapy Irska v roce 1792.

Až do konce svého života se dále vzdělával a udržoval styky s nejlepšími vědci té doby, jako byli John Herschel, George Biddell Airy a Charles Babbage.

Francis Beaufort v patnácti letech kvůli špatným mapám se svou lodí ztroskotal. To jej přivedlo k přesvědčení o nutnosti tvorby co nejpřesnějších map s vysokou vypovídací hodnotou pro bezpečnější plavbu námořníků. Proto se angažoval v kartografii.

Svou námořní kariéru začal na britské obchodní lodi Východoindické společnosti (VIS) jako poddůstojník. Pak za Napoleonských válek sloužil na fregatě 5.třídy HMS AQUILON. Francis Beaufort se vyznamenal při záchraně poškožené lodi HMS DEFENCE pod palbou francouzské řadové lodi IMPETUEUX. V boji byl Francis Beaufort zraněn. Během služby byl 10.5.1796 povýšen na poručíka a 13.11.1800 na kapitána.

Poté sloužil na HMS PHAETON ve Středozemním moři. V roce 1800 v bitvě se Španěly u Malagy v Alboránském moři se mu podařilo zajmout španělskou polakru SAN JOSÉ, později přejmenovanou na HMS CALPE. V boji byl Beaufort těžce raněn a byl dočasně penzionován s velmi malou penzí. Během této pauzy pomáhal svému švagrovi Richardu Lowell Edgeworthovi budovat linku signálních stanic z Dublinu do Galway pro předávání zpráv (tyto linky jsou známé z románu Hrabě Monte Christo).

Kolem roku 1806 vytvořil stupnici síly větru, která byla původně pomůckou pro rychlejší a přesnější určení síly větru a následné rozhodnutí jaké plachty vytáhnout či skasat, viz plachty. S mírnou úpravou se tato stupnice používá dodnes i pro potřeby na pevnině a nazývá se Beaufortovou stupnicí síly větru.

V roce 1810 se vrátil do aktivní služby a 30.května byl znovujmenován kapitánem Britského královského námořnictva. V letech 1811-12 prováděl mapování jižní Anatolie v Levantinském moři. U Ayas nedaleko Adana byli však napadeni Osmany a Beaufort byl vážně zraněn a převezen do Británie. Během zotavování zpracoval mapy a sepsal své poznámky do knihy „Karamania aneb stručný popis jižního pobřeží Malé Asie a pozůstatků starověku“.

Po uzdravení mu bylo svěřeno velení na fregatě HMS WOOLWICH, s níž Francis Beaufort eskortoval obchodní konvoje Východoindické společnosti. Během dlouhých plaveb si krátil čas pozorováním oblohy, kartografií a přepočítáváním kurzu a neustále se snažil o přesnější metody určování polohy. Také dále vylepšoval svou větrnou stupnici. Své poznatky a pozorování pak vkládal do grafů.

Oženil se s Alicií Magdalena Wilson, se kterou měl syna a dvě dcery.

V roce 1829 byl Francis Beaufort admiralitou pověřen vedením námořní hydrografie a kartografie. Pod jeho 25letým vedením se tato podprůměrná instituce stala velmi profesionální a jednou z nejlepších kartografických institucí na světě. Některé z jeho map jsou používány námořníky dodnes.

Současně organizoval při Arktické radě průzkumné výpravy a záchranu ztraceného průzkumníka sira Johna Franklina, který se nevrátil z expedice k nalezení severozápadní cesty.

Beaufort byl členem Královské společnosti a observatoře, včetně Hydrografické společnosti, kterou spoluzakládal. Svého postavení a prestiže využíval jako prostředník mezi mnoha významnými vědci a státními institucemi.

Beaufortův Hydrografický úřad v letech 1825-30 vyslal expedici do Jižní Ameriky na lodi HMS BEAGLE. Ta měla provést zaměření a mapování celého pobřeží jižně od zálivu La Plata v Argentinském moři, Ohnivé zemi, včetně průlivů. Došlo však k sebevraždě kapitána Pringleho Stokese a poté byl dočasně jmenován kapitánem Robert FitzRoy.

Francis Beaufort též podpořil druhou vědeckou výpravu na lodi HMS BEAGLE, tentokrát kolem světa, konanou v letech 1831-36. Kapitánem byl jmenován Beaufortův spolehlivý a oblíbený kapitán Robert FitzRoy, ten je dnes považován za zakladatele moderní námořní meteorologie. Této výpravy se zúčastnilo mnoho významných vědců, včetné Charlese Darwina, který po výpravě vydal knihu „O původu druhů“ (The Origin of Species).

Francis Beaufort se po smrti své ženy v roce 1838 podruhé oženil, s dcerou svého švagra s Honorou Edgeworth.

Francisu Beaufortovi se podařilo přes počáteční nechuť získat vládní podporu pro polární expedice na Antarktidu s cílem rozsáhlého zaměření jižního magnetického pólu. Tato expedice se uskutečnila v letech 1839-43 pod vedením viz James Clark Ross.

Beaufort nemalou měrou přispěl do vývoje přílivových tabulek. Také mu bylo vládou povoleno rozšíření počtu hydrografických pozorovacích pobřežních stanic o dalších 200 na britském pobřeží. Dále ve spolupráci s matematiky a astronomy, včetně observatoří v Greenwich a u mysu Dobré naděje, získával Beaufort přesné kartografické podklady.

Francis Beaufort v 72 letech odešel do výslužby v hodnosti kontraadmirála 1.10.1846. Za svůj přínos byl 29.4.1848 povýšen do šlechtického stavu.

Zemřel v 83 letech, je pohřben v zahradách kostela St.John v Londýně.

 

Dodnes je v archivu zachována jeho korespondence, poznámky, časopisy a publikace. Jeho deníky, které jsou šifrované, jsou dnes nazývány Beaufortovou šifrou.

Na jeho domě v Manchester Street 51, Westminster je pamětní deska připomínající jeho přínos a zásluhy - především jako patrona expedic. Je také připomínán Beaufortovým mořem, viz Severní ledový oceán, dále Beaufortovým ostrovem v Rossově moři, viz Jižní ledový oceán a Beaufortovým zálivem ve Velkém Australském zálivu viz Indický oceán.

 

Rene Beluche též Renato Beluche *15.11.1780 New Orleans - +4.10.1860 Puerto Cabello. Francouzský korzár a admirál ve službách Simóna Bolivara. Působil v Mexickém zálivu a u východního pobřeží Jižní Ameriky.

Byl synem Renato Beluche a Dominique Laporte Rosa. Měl manželky Máří Magdalenu Victorii Milleret (+ 1822), Marii Mezelle Beaudri Espocita (+1840) a Candelaria Esquivel.

Svou kariéru začal v roce 1802 s bratry Laffity jako pašerák do španělských kolonií. Základnu měli na pobřeží Louisiany.

V roce 1813 se Renato zapojil do probíhajícího odboje proti španělské koloniální nadvládě za nezávislost Venezuely generála Simóna Bolivara, celým jménem Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco. Zúčastnil se bitev u Los Frailes, u Maracaiba a o Puerto Cabello.

V lednu 1815 se aktivně zúčastnil obrany New Orleansu před invazí Britů do Louisiany, pod velením amerického generála Andrewa Jacksona.

Později po vybojování nezávislosti pro Venezuelu se admirál Renato Beluche podílel na vytvoření venezuelského námořnictva. Simón Bolivar jej považoval za svého nejoblíbenějšího admirála.

Po změnách ve vedení Venezuely byl Renato v roce 1836 nucen odejít do exilu. Poté, co se změnilo vedení Venezuely, se v roce 1845 vrátil z exilu. Poté, co se zase změnilo vedení, byl Renato Beluche před rokem 1860 uvězněn a ve svých osmdesáti letech popraven jako pirát.

Po opětovné změně ve vedení státu byl Beluche rehabilitován a prohlášen za národního hrdinu.

Jeho ostatky jsou od 22.6.1963 umístěny v Národním Pantheonu. Jeho jméno nese několik útvarů námořnictva.

Z hlediska koloniálních metropolí Španělska a Británie jde o piráta a zločince. Z hlediska Venezuely, případně dalších okolních států, jde o bojovníka za nezávislost Latinské Ameriky, vlastence a hrdinu.

O jeho činech bylo natočeno několik filmů. Například Buccaneer z roku 1938 a Buccaneer z roku 1958.

 

DALŠÍ SE PŘIPRAVUJÍ

 

Texty: P. Patočka, P. Steinhardt, H. Prien

Korektura: Ali

Aktualizováno: 15. ledna 2019

Prameny: viz ZDROJE

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kontakt

Vše o lodích vicekomodor@gmail.com