USS WISCONSIN BB-64
(1941)

Od 1944 do 1959.

 

Od 1959 do 1960.

 

Od 1960 dosud.

 

Znak bitevní lodi USS WISCONSIN BB-64.

Bitevní loď US NAVY

Třída: Iowa

 

Přezdívky:                         „Wis Ky“ nebo „Wisky“

Motto:                              „Forward for Freedom“

 

Založení kýlu:                    25. ledna 1941

Spuštění na vodu:              7. prosince 1943

Zařazen do služby:             16. dubna 1944

Vyřazen ze služby:              1. července 1948

Znovu zařazen:                  3. března 1951

Vyřazen ze služby:              8. března 1958

Znovu zařazen:                  22. října 1988

Vyřazen ze služby:              30. září 1991

Vyškrtnut a předán muzeu: v roce 1995

Konečný osud:                    15. října 1996 přesunut do Norfolk Naval Shipyard v Portsmouthu ve Virginii.

Od 7. prosince 2000 otevřen jako muzeum a památník v Norfolku.

 

Nasazení

2. světová válka, 1944–1945. Křest ohněm a služba ve 3. flotile admirála Halseyho. Služba v 5. flotile admirála Spruance. Ostřelování Japonska.

Poválečné operace 1945–1950.

Korejská válka 1950–1952.

Poválečná služba 1952–1981.

Reaktivace a modernizace 1986–1990.

Perský záliv leden-únor 1991.

 

Technická data

Délka celková:                  270,6 m

Šířka:                               33 m

Ponor prázdný:                  8,8 m

Ponor konstrukční:             9,9 m

Ponor maximální:              11,6 m

Výtlak prázdný:                 45 000 t

Výtlak maximální:              58 450 t

 

Pohon

Kapacita paliva 7 950 t (9 462 500 litrů)

Osm kotlů 600-PSI Babcock & Wilcox

Čtyři parní turbíny Westinghouse s výkony:

Vpřed: 158 000 kW (212 000 hp)

Vzad: 32 800 kW (44 000 hp)

Čtyři lodní šrouby, 2 vnitřní pětilisté Ø 5,31 m, 2 vnější čtyřlisté Ø 5,56 m

Dvě kormidla

Maximální rychlost: 33 uzlů (61 km/h)

Dosah:      4 830 nm při 33 uzlech
                20 150 nm při 15 uzlech

Dvě kotvy na přídi každá po 13,6 t

Kotevní řetězy o délce 329 m, jeden článek 54,4 kg

 

USS WISCONSIN BB-64, stav k roku 1988.

 

Pancéřování
Pás:                   307 - 309 mm
Paluba hlavní:    38 mm
          druhá:     121 – 127 mm, při modernizaci zesíleno o 32 mm
            třetí:     13 mm - 16 mm
 Přepážky:         368 mm

Hlavní dělové věže: Čelo 432 mm, při modernizaci zesílen o 63 mm, boky 241 mm, týl 305 mm, strop 184 mm.

Věže menších ráží: Čelo 439 mm, boky 297 mm, týl 376 mm.

Protistřepinové kryty 76 mm.

Štíty stanovišť PL kanonů a kulometů 38 mm.

Můstek: Stěny 444 mm, stropy 184 mm.
 

Výzbroj

V roce 1943:

9 kanonů 406 mm L/50 Mark 7, po 3 ve 3 věžích;

20 kanonů 127 mm L/38 Mark 12, po 2 v 10 věžích, do roku 1946;

20 čtyřčat PL kanonů Bofors 40 mm L/56 Mark 1/2 na lafetě Mark 2/4, do roku 1946;

2 dvojčata PL kanonů Oerlikon 20 mm L/70 Mark 4, do května 1945;

49 PL kanonů Oerlikon 20 mm L/70 kanon Mark 4, do roku 1946.

Od května 1945:

8 dvojčat PL kanonů Oerlikon 20 mm L/70 Mark 4, do roku 1946.

Od roku 1946:

20 kanonů 127 mm L/38 Mark 12 na lafetě Mark 28, po 2 v 10 věžích, do roku 1982;

20 čtyřčat PL kanonů Bofors 40 mm L/60 Mark 2, do roku 1951;

8 dvojčat PL kanonů Oerlikon 20 mm L/70 Mark 4 na lafetě Mark 24, do roku 1951;

49 PL kanonů Oerlikon 20 mm L/70 kanon Mark 4 na lafetě Mark 10, do roku 1951.

Od roku 1951:

14 čtyřčat PL kanonů Bofors 40 mm L/60 Mark 2.

Od roku 1982:

12 kanonů 127 mm L/38 Mark 12 na lafetě Mark 28, po 2 v 6 věžích;

4 systémy protiraketové obrany Mark 15 Phalanx CIWS;

8 čtyřčat odpalovačů a 32 střel BGM-109 Tomahawk;

4 čtyřčata odpalovačů a 16 protilodních střel RGM-84 Harpoon.

 

Kanon 406 mm L/50 Mark 7:

Bylo použito pouze na lodích třídy Iowa. Kromě bojů v Tichomoří během druhé světové války bylo využito i pro ostřelování pozemních cílů během válek v Koreji a Vietnamu. Protipancéřový granát byl schopen za příznivých okolností prorazit i 9 m betonu, vysoce explozivní granáty vytvářely krátery o rozměrech 15 x 6 m. Vysoce explozivních účinků HC granátů bylo příležitostně užíváno i k tvorbě provizorních přistávacích ploch pro vrtulníky - jeden granát zbavil porostu plochu o průměru přibližně 180 m.

Používaná munice:

Průbojná AP Mark 8: délka 183 cm, hmotnost 1 225 kg, z toho nálož 70 kg, dostřel při 45° 38,72 km.
Explozivní HC Mark 13: délka 163 cm, hmotnost 862 kg, z toho nálož 18,4 kg, dostřel při 45° 38,06 km.
Atomová Mark 23: délka 162 cm, hmotnost 862 kg, hlavice W23 (15-20 kt).

Systém protiraketové obrany Mk-15 Phalanx CIWS:

Automatický systém 6-hlavňového rotačního kanonu M61 Vulcan ráže 20 mm s vyhledávacím a sledovacím radarem. Vyznačuje se schopností vyhledat a sledovat cíl, následně tento cíl ostřelovat s velkou přesností a palebnou silou. Pro zvýšení účinku se používá podkaliberní munice s jádrem o průměru 15 mm z těžkých kovů. Rychlost palby je 3 000 – 4 500 ran za minutu.

BGM-109 Tomahawk:

Letounová řízená střela s plochou dráhou letu byla zavedena do výzbroje US Navy od roku 1986. Délka 5,56 m, hmotnost 1 300-1 600 kg, z toho nálož 450 kg. Střely jsou neseny v pancéřových skříních a mohou se odpalovat odkudkoliv. Pozdější verze RGM je pro odpalování z lodí, verze UGM pro odpalování z ponorek.

RGM-84A Harpoon:

Protilodní řizená střela o délce 4,6 m a hmotnosti 690 kg z toho nálož 220 kg, odpalovaná z hladinových plavidel. Verze AGM je pro odpalování z letadel, verze UGM je pro odpalování z ponorek.

Radioelektronická výbava

Celkový příkon radarů: 1 250 kW
Radar pro vzdušné cíle: SC-2

Radar pro hladinové cíle: SG a SU

Střelecké radary a dálkoměry hlavních ráží: 2 x Mk 38 a 2 x Mk 40
Střelecké radary a dálkoměry ostatní: 4 x Mk 37, Mk 56, Mk27, Mk13, Mk12, Mk22, Mk35, Mk4 a Mk8

 

Letadla

Od roku 1944 do roku 1951: Hydroplány Vought OS2U-3 Kingfisher, Curtiss SOC Seagull a Curtiss SO3C Seamew, 2 katapulty.

Od roku 1951 3 vrtulníky.

 

Posádka

Plánováno pro 1 921 mužů z toho 117 důstojníků a 1 804 námořníků.

Za 2. světové války 2 911 mužů, z toho 173 důstojníků a 2 738 námořníků.

Od roku 1949 2 672 mužů, z toho 169 důstojníků a 2 503 námořníků.

Od roku 1988 1 575 mužů, z toho 67 důstojníků a 1508 námořníků.

Od roku 1990 1 653 důstojníků, poddůstojníků, námořníků a vojáků MP a USMC.

 

12. června 1940 byla objednána stavba šesti bitevních lodí třídy Iowa. V letech 1943-44 byly postupně zařazeny do služby čtyři lodě této třídy USS IOWA BB-61, USS NEW JERSEY BB-62, USS WISCONSIN BB-64 a USS MISSOURI BB-63. Další dvě rozestavěné lodě USS ILLINOIS BB-65 a USS KENTUCKY BB-66 byly sešrotovány.

Čtyři dokončené lodě pak byly poslední bitevní lodě a pravděpodobně také nejlepší. Zároveň to také byly první americké bitevní lodě druhé světové války, které byly stavěny bez omezení daných Washingtonskou konferencí. Jejich výtlak byl větší než u předchozí třídy South Dakota a byly také rychlejší. Jejich úkolem bylo především chránit jako doprovod úderné svazy (task force, dále jen TF) rychlých letadlových lodí. USS WISCONSIN sloužil v každé významné válce – v druhé světové, v Korejské, ve Vietnamské s USS NEW JERSEY a ve válce v Perském zálivu s USS MISSOURI. Významným aktem v historii této třídy bylo podepsání japonské kapitulace na palubě lodi USS MISSOURI.

Bitevní loď USS WISCONSIN BB-64 byla postavena v loděnici Philadelphia Naval Shipyard v Pensylvánii. Po spuštění na vodu 7. prosince 1943 byl pokřtěn manželkou guvernéra státu Wisconsin Waltera S. Goodlanda. 16. dubna 1944 byla pak zařazena do služby pod velením kapitána Earla Everett Stonea a ihned se zapojila do válečných operací.

7. července 1944 USS WISCONSIN vyplul z Norfolku a provedl zkušební plavbu k ostrovu Trinidad v Karibiku, poté se vrátil k úpravám. Upravený a připravený vyplul z Philadephie 24. září 1944, proplul Panamským průplavem a zakotvil u atolu Ulithi, který je součástí souostroví Karolíny v západním Pacifiku. 9. prosince byl USS WISCONSIN přidělen do 3. flotily admirála Halseye k doprovodné skupině TF38 a její první bojovou akcí byla účast při útoku na ostrov Luzón v Leytském zálivu ve dnech 14. - 16. prosince 1944. Po několika dnech intenzivní bojové činnosti admirál Halsey nařídil, aby se svaz přesunul v noci ze 16. -17. prosince 1944 do východní části Filipínského moře k doplnění paliva a munice.

Kvůli silné bouři Halsey svaz několikrát přemístil více na severozápad. Při poslední změně kurzu lodě 18. prosince stihl tajfun, v němž se potopily tři torpédoborci, USS WISCONSIN prokázal svou odolnost a nebyl významněji poškozen.

V lednu 1945 plnil USS WISCONSIN se svojí silnou protiletadlovou výzbrojí bojové úkoly v rámci TF38, kdy doprovázel letadlové lodě při útocích na Formosu (Tchaj-wan), Luzón a Nansei Shoto, za účelem neutralizování tamních japonských jednotek a ochrany probíhající operace v zálivu Lingayen. Součástí bojových akcí byly i údery v Jihočínském moři, které měly vtáhnout velké jednotky japonského námořnictva do útoku. Na přelomu ledna a února byl USS WISCONSIN přidělen do 5. flotily a přesunul se na sever k provedení úderu v tokijské oblasti ostrova Honšú. Zde poskytoval strategické krytí při invazi na Iwojimu od 16. února 1945. 20. února byl kapitán Earl E. Stone vystřídán kapitánem Johnem Wesley Roperem.

Svaz poté kotvil na atolu Ulithi. 14. března byl svaz s USS WINSCONSIN převelen k Okinawě, kde poskytoval vyloďující se námořní pěchotě palebné krytí, především před japonským letectvem. Od 24. března USS WISCONSIN ostřeloval pozice obránců. V průběhu dubna svaz s USS WISCONSIN především chránili důležité zásobovací cesty. 4. června svaz stihl tajfun, při kterém byly vážně poškozeny tři křižníky, dvě eskortní letadlové lodě a torpédoborec. USS WISCONSIN vyšel bez újmy. 8. června hydroplány z USS WISCONSIN zachránily sestřeleného pilota z letadlové lodi třídy Essex USS  SHANGRI-LA CV-38. Poté se USS WISCONSIN přesunul k pravidelné údržbě a doplnění do zálivu Leyte na ostrově Luzón, kde zakotvil 13. června 1945.

1. července admirál Halsey vyslal 3. flotilu letadlových lodí, která v té chvíli byla nejsilnějším lodním svazem, který se pohyboval v Pacifiku směrem na sever k Japonským ostrovům. Jejich úkolem bylo v rámci předinvazní přípravy ničit veškerou japonskou aktivitu. 15. července na ostrově Hokkaidó USS WISCONSIN se podílel na bombardování oceláren a ropné rafinérie ve městě Muroran. Poté 17. července 1945 svaz ostřeloval oblast Hitschi Miro na ostrově Honšú, severovýchodně od Tokia.

Po podepsání bezpodmínečné kapitulace Japonska a tím koncem druhé světové války zakotvil USS WISCONSIN 5. září 1945 v Tokijském zálivu. Byl na moři nepřetržitě po dobu několika měsíců a od jejího uvedení do provozu urazil 105 830 námořních mil. Bylo mu připsáno sestřelení tří a spolupráce při sestřelení dalších čtyř japonských letadel. Za úspěšné vedení bojů bylo kapitánovi Johnu W. Roperovi uděleno vyznamenání Legion of Merit. V září na Okinawě nalodil vojáky vracející se z války a 23. září vyplul do Spojených států. 4. října zakotvil na pět dní v Pearl Harboru a 15. října zakotvil v San Francisku. Zde 18. prosince 1945 převzal velení kapitán Clark Lawrence Green.

V poválečných měsících se USS WISCONSIN plavil v zátoce Guantanamo, v létě 1946 na něm byla provedena generální oprava v Norfolku a po této opravě se plavil ve vodách poblíž Jižní Ameriky. Od roku 1947 prováděl každé dva týdny výcvikové plavby, které začínaly v Bayonne v New Jersey, pokračovaly přes oblast Panamského průplavu do zátoky Guantanamo na jednodenní cvičné střelby a poté se vrátil zpět do Bayonne. 11. března 1947 převzal velení USS WISCONSIN kapitán John Martin Higgins. V červnu a červenci USS WISCONSIN absolvoval výcvikovou plavbu ve vodách severní Evropy. V polovině roku 1948 byl přidělen k Norfolské skupině záložní flotily Atlantického loďstva Spojených států a byl 1. července 1948 poprvé vyřazen z aktivní služby.

3. března 1951 byl USS WISCONSIN opět uveden do služby pod velením kapitána Thomase Burrowese. Po zkušební plavbě vykonal další dvě plavby k výcviku kadetů. Při těchto plavbách, které probíhaly během letních měsíců, kotvil v Edinburghu ve Skotsku, v Lisabonu v Portugalsku, v Halifaxu v Novém Skotsku, v New York a v zátoce Guantanamo.

V říjnu 1951 USS WISCONSIN vyplul z Norfolku ke své první bojové misi ve válce v Koreji. 21. listopadu zakotvil v Yokosuce v Japonsku, aby vystřídal svou sesterskou loď USS NEW JERSEY BB-62 a stal se vlajkovou lodí sedmého loďstva viceadmirála H. M. Martina. Z Yokosuky USS WISCONSIN vyplul 26. listopadu pod velením kontraadmirála F. P. Denebrinka posílit svaz letadlových lodí TF77. V korejských vodách. 2. prosince 1951 společně s torpédoborcem třídy Gearing USS WILTSIE DD-716 podporoval jednotky ROK (jednotky Jižní Koreje) v oblasti Kasong-Kosong. 3. prosince v Kangungu opustil loď kontradmirál Denebrink a USS WISCONSIN se vrátil na ostřelovací pozici, odkud až do 6. prosince poskytoval podporu 1. námořní divizi USA a 1. sboru ROK. 6. prosince byl USS WISCONSIN vystřídán křižníkem třídy Baltimore USS SAINT PAUL CA-73, ale již 11. prosince opět ostřeloval pozice severokorejských jednotek u Kasong-Kosongu objevené torpédoborcem třídy Fletcher USS TWINING DD-540. Tato podpora trvala do 14. prosince 1951, kdy se bitevní loď přemístila do oblasti Kojo, kde ostřelovala pobřežní cíle.

16. prosince 1951 se USS WINSCONSIN vrátil do zálivu Sasebo v Japonsku na doplnění. 20. prosince byla loď vyslána ostřelovat Wonsan ve spolupráci s letectvem. Potě se 22. prosince připojil k sedmé skupině letadlových lodí. 28. prosince na lodi sloužil mši kardinál Spellman a na Silvestra 1951 se USS WISCONSIN vrátil do Yokosuky.

Z Yokosuky USS WISCONSIN vyplul 8. ledna 1952 a přesunul se do Pusanu, kde 10.

ledna na palubu vstoupil president Jižní Koreje I Sung-man Rhee (이승만) se svojí manželkou, aby předal viceadmirálovi Martinovi, veliteli 7. loďstva, Řád korejské republiky za vojenské zásluhy (무공훈장, Vojenský řád zásluh Republiky Jižní Korea). 11. ledna se USS WISCONSIN vrátil na bojovou linii a poskytoval palebnou podporu 1. námořní divizi a 1. sboru ROK. 17. ledna 1952 USS WISCONSIN doplňoval zásoby v Sasebu v Japonsku a 23. ledna se vrátil do boje. 26. ledna 1952 bombardoval Kojo. V rámci podpory 1. námořního sboru bylo zničeno velitelství 15. Severokorejské divize. 30. ledna odplul k doplnění zásob, cestou ještě napadl palebná postavení v Hodo Pando. Poté 3. února zničil železniční stanice v Hodo Panda a Kojo.

19. února 1952 další palebná podpora v oblasti Kosong, kde se podařilo zničit železniční most a způsobit velké škody na loděnicích. 22. února 1952 vystřídal ve velení lodi kapitána T. Burrowese kapitán Henry C. Bruton a 24. února také viceadmirála Martina, velitele 7. loďstva, ve funkci vystřídal viceadmirál R. P. Brisoe. 15. března 1952 se USS WISCONSIN zaměřil na železniční cíle v Songjinu a v časných ranních hodinách eliminoval vlak s nepřátelskými vojáky, když se mu ho podařilo uvěznit ve střelbou zničeném tunelu. Tento den USS WISCONSIN ve své historii dostal první zásah od nepřátelské baterie 155 mm granátem, ten způsobil minimální škody. V rámci "osobní msty“ tuto baterii zničil salvou z velkých ráží.

USS WISCONSIN ve funcki vlajkové lodi 1. dubna vystřídala jeho sesterská loď USS IOWA BB-61 a ten se vydal do Yokosuky. 4.-5. dubna se stal účastníkem experimentu, při kterém byla poprvé v historii odstavena loď třídy Iowa (USS WISCONSIN) do suchého doku. Poté se vydal na cestu do Spojených států, přes Pearl Harbor do Long Beach v Norfolku, kam dorazil 19. dubna 1952.

USS WISCONSIN se 9. června opět vydal na výcvikovou plavbu kadetů, při které navštívil Greenock ve Skotsku, Brest ve Francii a Guantanamo. 25. srpna se vrátil do Norfolku, aby se účastnil cvičení v rámci NATO nazvaného "Operation Mainbrace" jehož cílem byl nácvik obrany Dánska a Norska. 24. září vystřídal kapitána Brutona kapitán Robert J. Foley a USS WISCONSIN byl přistaven ke generální opravě v loděnici v Norfolku.

Během roku 1953 podnikl USS WISCONSIN několik výcvikových plaveb, navštívil Rio de Janeiro v Brazílii, Port-of-Spain na Trinidadu a Guantanamo. Absolvoval další menší opravy v Norfolku. 9. září 1953 byl kapitán Foley vystřídán kapitánem Michael F. D. Flahertym, pod jehož velením proplul Panamským průplavem a plavil se ve vodách Dálného východu. Během roku také převzal od lodi USS NEW JERSEY BB-62 opět funkci vlajkové lodě 7. loďstva a navštívil Kobe, Sasebo, Yokosuku a také Hong Kong.

Během let 1954-1955 USS WISCONSIN prováděl standardní výcvikové plavby kadetů a vystřídalo se na něm několik kapitánů -  od 11. června 1954 kapitána Flahertyho vystřídal kapitán Goldsborough S. Patrick. Od 3. září 1955 kapitán Frederic S. Keeler. V roce 1956 provedl USS WISCONSIN obnovovací výcvik v Guantanamu a zúčastnil se operace "Springboard". Navštívil Tampico v Mexiku, Port-au-Prince na Haiti a Cartagenu v Kolumbii. V březnu se vrátil zpět do Norfolku k běžné činnosti. 6. května 1956 došlo k mimořádné události, při které USS WISCONSIN u mysu Virginia před Chesapeakskou zátokou v husté mlze narazil do torpédoborce třídy Fletcher USS EATON DD-510, který byl téměř přepůlen ale nepotopil se. Kapitán torpédoborce Richard Varley byl později odsouzen za nedbalost. Náraz bitevní lodi zničil příď, odplula tedy do suchého doku v Norfolku, kde ji během šestnáctidenní opravy vyměnili část přídě o hmotnosti asi 150 tun a délce 21 metrů. Jako náhradní díl byla použita příď z nedokončené lodi USS KENTUCKY. Tato oprava stála za zrodem přezdívky "WIS KY", což bylo dáno spojením názvů lodí WISconsin a KentucKY. 28. června byla loď opět připravena k vyplutí a 9. července vyrazila na plavbu do Barcelony, Greenocku a Guantanama se 700 kadety NROTC (Naval Reserve Officers Training Corps, výcvik důstojníků v záloze) z padesáti dvou univerzit na palubě. 1. září 1956 došlo k další výměně velení lodi, kapitána Keelera nahradil kapitán John Odgers Miner. Pod jeho velením se také loď zúčastnila říjnového cvičení celé flotily u pobřeží Karolíny a odtud se přesunula do loděnice v Norfolku k další velké údržbě. Práce skončily v lednu 1957.

USS WISCONSIN byl 16. ledna 1957 převelen k výcvikové skupině flotily (Fleet Training Group, FTG) na Guantanamu, kde sloužila jako vlajková loď admirála Henryho Crommelina při ostřelovacích a jiných cvičeních v okolí ostrova Portoriko. 5. dubna proplul kolem Gibraltaru do Středozemního moře, kde se ten samý den setkal s TF 60 v Egejském moři a společně s touto skupinou odplul 9. dubna 1957 do Xeros Bay v Turecku v rámci operace "Red Pivot". 18. dubna dorazil USS WISCONSIN do přístavu v Neapoli a 1. května asistoval při záchraně posádky letounu z USS FORRESTAL CVA-59. 3. května se na loď dostavil k oficiální návštěvě viceadmirál C. R. Brown, velitel 6. flotily. Po návratu do vod USA následovala další výcviková plavba do Valparaisa v Chile a Guantanama. V září 1957 se USS WISCONSIN účastnil cvičení NATO v Clyde ve Skotsku a Brestu ve Francii. 4. listopadu se v Norfolku na loď dostavila velká skupina prominentních osob, která s lodí odjela do New Yorku, kam loď doplula 6. listopadu. Po vysazení hostů byla loď přistavena 8. listopadu 1957 do Bayonne v New Jersey na opravy z důvodu druhého vyřazení z provozu.

Během roku 1958 byla loď umístěna do záložní flotily v Bayonne. 8. března 1958 kapitán John O. Miner a většina posádky byli převeleni z lodi a USS WISCONSIN byl vyřazen mimo službu. Tím se námořnictvo USA poprvé od roku 1895 ocitlo ve stavu, kdy nebyla v provozu žádná bitevní loď. USS WISCONSIN se následně přesunul do loděnice ve Philadelphii, kde zůstal se svojí sesterskou lodí USS IOWA BB-61 až do roku 1981.

V roce 1986, po 28 letech mimo službu, byl USS WISCONSIN odtažen do loděnice v Avondale v New Orleansu, Louisiana. New Orleans opustil po řece Mississippi 2. ledna 1987 a zamířil do Ingalls Shipbuilding Division of Litton Industries v Pascagoule ve státě Mississippi. Zde na lodi započaly práce trvající 21 měsíců, aby byla znovu připravena k zařazení do služby. Během těchto měsíců to bylo poprvé v historii loďstva USA, kdy nemělo v aktivní službě žádnou bitevní loď.

 

 

Schéma vnitřku bitevní lodi USS WISCONSIN BB-64, stav k roku 1988.

 

Od 22. října 1988 začala druhá slavná éra služby USS WISCONSIN. Před davem 12 000 lidí byl již potřetí slavnostně uveden zpět do služby pod velením kapitána Jerryho M. Blesche. V listopadu odplul operovat v okolí Portorika a absolvoval svoje první tankování a doplnění po dlouhých třiceti letech nečinnosti. V lednu 1989 USS WISCONSIN uskutečnil v přístavu první fáze testování bojových systémů (Combat Systems Ship Qualification Testing, CSSQT) a týmový výcvik námořní mobilní palebné podpory. V únoru příprava pokračovala speciálním výcvikem pro bitevní loď v Mexickém zálivu a v dubnu byly provedeny cvičné střelby z hlavních i sekundárních ráží v oblasti ostrova Vieques v Portoriku. V květnu byla provedena údržba lodi v Norfolku, v červnu byla v Hampton Roads naložena munice a od 31. srpna do 5. září 1989 zakotvila loď v přístavu Ingleside v Texasu, který se stal jeho domovským přístavem. Zde až do 5. prosince 1989 byl USS WISCONSIN upravován a modifikován.

19. ledna - 9. března 1990 na Guantanamu probíhal na lodi výcvik posádky. Po výcviku byla naložena munice v Earlu v New Jersey a od druhé poloviny dubna do začátku května prováděla výcvik palebné podpory. V červnu 1990 se USS WISCONSIN zúčastnil cvičení flotily v Karibiku, koncem června v Earle u New Jersey doplnil munici a 7. srpna 1990 opustil Norfolk ke své první transatlantické plavbě po třiatřiceti letech. Loď připravená k boji v operaci Pouštní štít, se svou bojovou skupinou překonala více než 15 700 km (8 500 nm) do Perského zálivu rychlostí 25 uzlů za 16 dní. 28. září opět došlo k výměně velitele lodi, kapitána Blesche vystřídal kapitán David S. Bill III. V prosinci se z USS WISCONSIN řídilo komplexní plánování pozemních i námořních operací k osvobození Kuvajtu. Řídila se příprava použití střel Tomahawk a palebné podpory během bojových akcí. Zatímco se pod velením z USS WISCONSIN připravovaly bojové akce, loď sama svojí přítomností sloužila jako demonstrace síly proti dalším agresivním akcím Iráku a nesla odpovědnost jako koordinátor útoků na vzdálené cíle. Na Štědrý den roku 1990 byla odložena rutinní činnost posádky a na palubě USS WISCONSIN se pořádal poprvé v historii Perského zálivu sportovní festival, kterého se účastnili sportovci ze šesti dalších lodí a z pobřežního velitelství. Konaly se  boxerské, wrestlingové zápasy, soutěž ve vzpírání a také talentová show.

13. ledna 1991 dorazila jako posila sesterská USS MISSOURI BB-63 a USS WISCONSIN opustil Bahrajn v očekávání brzkého zahájení bojových operací proti Iráku. 17. ledna 1991 skončila operace Pouštní štít a na rozkaz z USS WINSCONSIN torpédoborec třídy Spruance USS PAUL F. FOSTER DD-964 odpálil první střely Tomahawk a zahájil tak operaci Pouštní bouře. Následovaly další Tomahawky z pěti dalších lodí úderné skupiny, USS WISCONSIN odpálil osm střel z celkového počtu 47 vypálených během prvního úderu. Během dalších dvou dnů USS WISCONSIN odpálil 24 střel Tomahawk proti pozemním cílům. V rámci koordinátora útoků proti pozemním cílům v severní oblasti Perského zálivu řídil vypuštění dalších střel během 213 úspěšných misí z celkového počtu 214. Jakmile Pouštní bouře vstoupila do fáze leteckých útoků, sloužil USS WISCONSIN jako logistické a dopravní středisko v centrálním zálivu. V únoru 1991 USS WISCONSIN vystřídal svoji sesterskou loď USS MISSOURI BB-63 na palebné linii v blízkosti kuvajtských hranic. První ostřelovací akce byla provedena na žádost pozorovacího letounu OV-10. Bylo vypáleno jedenáct střel hlavních ráží, které zničily baterii iráckého dělostřelectva v oblasti jižního Kuvajtu. 7. února vypálil dalších dvacet devět střel, které těžce poškodily irácké komunikační zařízení. Ještě tentýž den v 19 hodin večer vypálil USS WISCONSIN z hlavních ráží dalších padesát, tentokrát vysoce explozivních, střel na čluny iráckých speciálních sil v Khawr al-Muffatah na kuvajtském pobřeží. Střely zničily a poškodily několik přístavních mol a více než patnáct malých člunů. V následné, již předem připravené, akci bylo vypáleno devatenáct střel na irácké dělostřelecké baterie a velitelská stanoviště. 8. února prováděl USS WISCONSIN celkovou palebnou podporu při operacích v Khafji v Saudské Arábii. Palba vedená proti dělostřeleckým bateriím, bunkrům a iráckým mechanizovaným jednotkám tvořila přímou podporu námořní pěchotě. Během osmi různých úderů bylo vypáleno dalších dvacet devět střel. 9. února se USS WISCONSIN vrátil do centrálního zálivu z důvodu doplnění a také v rámci své funkce logistické podpory. Po návratu na bojovou linii 21. února USS WISCONSIN vystřílel dalších padesát střel na irácký velitelský komplex zjištěný průzkumným dronem. Více než deset budov využívaných jako kasárna a komunikační zařízení bylo zcela zničeno. 23. února byly vypáleny devadesát čtyři střely na irácké jednotky za účelem zničení několika dělostřeleckých pozic, velitelských stanovišť a raketových základen v rámci příprav na zahájení pozemních operací. 24. února USS WISCONSIN na požadavky pozemních sil vypálil dalších dvacet tři granátů z hlavních ráží. Tyto salvy zasáhly dva komplexy iráckých bunkrů a připravily cestu pozemním jednotkám  k jejich dalšímu postupu k městu Kuwait. Tato přesná palba nadchla velitele námořnictva Saudské Arábie, který během rádiové komunikace pronesl větu "Kéž bych měl ve svém loďstvu bitevní loď". 26. února se USS WISCONSIN vydal na dvaceti hodinovou plavbu zaminovanými vodami do přístavu Kuwait. 28. února 1991 vypálil USS WISCONSIN svou poslední salvu na pozice iráckých vojsk. Během následujících sedmi dní zůstal USS WISCONSIN na své pozici, zatímco koaliční jednotky vstoupily do města Kuwait a zabezpečily jej.

USS WISCONSIN BB-64 4. března 1991 ukončil svoji bojovou činnost v operaci Pouštní bouře. 28. března se vrátil do svého domovského přístavu v Norfolku ve Virginii. Kapitána Billa III. vystřídal 27. dubna kapitán Coenraad van der Schroeff a 30. srpna byl USS WISCONSIN potřetí na základně v Norfolku vyřazen ze služby. Následně byl odtažen do loděnice ve Philadelphii.

Během šesti měsíců v Perském zálivu vypálil USS WISCONSIN dvacet čtyři střel Tomahawk, více než tři sta tun vysoce výbušných střel hlavních ráží v třiceti šesti různých námořních podpůrných akcí. Tyto akce byly provedeny ve vodách, kde se v okruhu necelého kilometru od lodi nacházelo průměrně šest protilodních min a pod hrozbou leteckého nebo raketového útoku. V šesti měsících činnosti během operace Pouštní bouře nalétaly bezpilotní drony z USS WISCONSIN 348 letových hodin, na palubu 661krát přistály helikoptéry. Vypálil 528 střel hlavních ráží (406 mm), 881 střel sekundárních ráží (127 mm) a 5200 střel malých ráží (20mm CIWS). Operoval v nebezpečném prostředí bez vážných nehod a poskytoval komunikační a logistické zázemí. Můžeme jej označit za bitevní loď, která během operace Pouštní bouře v Perském zálivu hrála významnou roli při osvobození Kuvajtu.

Od října 1996 po uzavření loděnice Philadelphia v Norfolku byl USS WISCONSIN odtažen do loděnice v Portsmouthu, kam dorazil 17. října 1996. Od prosince 2000 našel USS WINSCONSIN BB-64 nové kotviště v Národním námořním centru (National Maritime Center-Nauticus) v Norfolku ve státě Virginia jako plovoucí muzeum. Zde kotví vedle letadlové lodi třídy Nimitz, USS GEORGE WASHINGTON CVN-73.

 

Text: Z. Koláček, H. Prien

Korektura: Ali

20. října 2018

Prameny: viz ZDROJE

Kontakt

Vše o lodích Pište nám Své připomínky. Rádi Vám odpovíme, nebo napíšeme članek. vicekomodor@gmail.com